a Britové četli německé zprávy a vojenské plány ve stejném reálném čase jako sami Němci. Plány operace Merkur tak podrobně studovali ve stejné době. Takže z pozic, nad kterými jsme měli seskakovat, té noci mířily k obloze stovky hlavní kulometů a pušek jejich pěšáků. Pak přišel rozkaz k seskoku. Když se rozevřela dvířka našeho letounu, venku se už rozednívalo. Nad námi byla krásná modrá obloha a pod námi se probouzela krétská příroda do dalšího nádherného rána. Netušili jsme, kdo se z úkrytu v zelených korunách olivových hájů tam dole pod námi na nás dívá. Vyskakovali jsme ve skupinách po dvanácti. Společně s námi byly shazovány i kontejnery se zbraněmi, které jsme měli dole najít a otevřít. Když jsem vypadl z letadla, všiml jsem si dalších junkersů kolem. Za všemi zůstávala mračna rozevřených padáků. Připomínaly mi podzimní chmýří, jak se pomalu snášely k zemi. Pak ale začalo peklo. Ze země proti nám zamířily dlouhé provazce zákeřných kulek, před kterými nebylo úniku. Čím více jsme se blížili k zemi, tím to bylo horší. Modlil jsem se, aby mě také nezasáhli, a ještě za letu jsem pozoroval, jak ostatní výsadkáři kolem umírají. Padáky s mrtvými nebylo těžké rozpoznat. Postavy pod nimi měly sklopenou hlavou a ruce bezvládně spuštěné podél těla. V jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že jsem snad zůstal úplně sám. Pod námi štěkaly kulomety a pušky. Bylo to mnohem horší než jakákoliv pozemní zteč. Ztráty byly obrovské. Novozélanďané do nás šili o sto šest bez nejmenšího soucitu. Další katastrofou bylo samotné přistání. Terén na Krétě je kamenitý a velmi členitý, naprosto nevhodný pro přistání na padácích. Další výsadkáři se proto zabili nebo potloukli při dopadu. Ten, kdo zůstal ležet, byť byl jen zraněný, neměl žádnou šanci. Novozélanďané ho našli a namístě „dodělali“. Způsob boje v ten den, 20. května 1941, byl nesmírně brutální a nelidský. Jedna naše rota ztratila hned na začátku boje 112 mužů z celkového počtu 126. To znamená, že přežilo pouhých čtrnáct vojáků. Celkové ztráty činily čtyři tisíce mrtvých. První úderný pluk, který měl vést útok, ztratil více než polovinu mužů. Naše rota rovněž už při seskoku ztratila kolem šedesáti procent vojáků. Měl jsem veliké štěstí, že jsem bez větší kolize přistál v zalesněné stráni, kde jsem se stihl ukrýt mezi hustými větvemi stromů a keřů. Rychle jsme vybalili několik kontejnerů a ozbrojili se. Z okolních kopců a strání jsme přitom slyšeli hrozivou intenzivní střelbu z lehkých zbraní. Novozélanďané pročesávali terén a na místě stříleli všechny výsadkáře, na které narazili. Živé, raněné, zaklíněné do řemenů. Nad našimi hlavami
[98] Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189692
se přitom snášely další padáky a hvízdaly provazce kulek. Pozvedl jsem bradu k obloze a spatřil nad sebou skutečné peklo. Desítky padáků s bezvládnými těly se pomalu snášely k zemi a jejich látka se trhala pod náporem palby. Bylo to opravdu hrozné! Krajina se postupně plnila mrtvými těly. Každých deset, patnáct metrů leželo nějaké. Poznával jsem mezi nimi vojáky z jednotky, ke které jsem patřil. Jejich mrtvá, rozstřílená těla zůstávala viset zaklíněná v keřích nebo se houpala na stromech mezi větvemi. Museli jsme mrtvé přeskakovat, jestliže jsme se chtěli dostat co nejrychleji pryč. Novozélanďané nás bez soucitu všude masakrovali. Mám dojem, že do zajetí snad vůbec nikoho nebrali. Šli v rojnici a stříleli na všechno, co se hnulo. Byli přitom velmi špatně ozbrojeni a neměli žádnou těžkou techniku. Žádnou podporu tanků nebo letadel. Jen odvahu a tvrdost.
Bitva o letiště Celý den jsme se pak navzájem hledali, abychom z přeživších vojáků mohli sestavit nové úderné oddíly a obsadit letiště. Snažili jsme se co nejrychleji probojovat k přistávací dráze v Maleme. K Novozélanďanům a Maorům, kteří nás pronásledovali, se postupně přidávali i místní řečtí obyvatelé. Naše skupinka tehdy čítala dvanáct mužů, když jsme kousek od cíle narazili na smíšenou hlídku Novozélanďanů a místních vesničanů. Nejprve nás rozehnali střelbou, při které byli dva naši chlapci zabiti. Čtyři jsme stihli utéct, zatímco ostatní byli ubiti klacky a rýči. Ano, takhle se na Krétě také bojovalo. Jako v době kamenné. Nic horšího jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Bitva o letiště následujícího dne byla jen pokračováním masakru. Opět jsme viděli stovky mrtvých, jak bezvládně visí na padácích a padají k zemi. Viděl jsem přistávat další junkersy s posilami. Všechny měly velmi tvrdé přistání a mnohé stroje se při něm rozbily. Poškozená letadla se jednoduše odtlačila z cesty, aby další mohla dál přistávat. Kolem se rozléhal ječivý řev našich střemhlavých štuk, které decimovaly pozice Novozélanďanů naprosto nemilosrdně a bez soucitu. Byl to oboustranný boj na život a na smrt. Bitvu o Krétu Němci nakonec vyhráli. Ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Čtyři tisíce nejlépe vycvičených mužů padly během několika málo hodin. Jen pro srovnání, celkové německé ztráty předchozího tažení do Jugoslávie činily sto mrtvých a do Řecka asi pět set. Velitelé, kteří proti sobě na Krétě stáli, německý generál Kurt Student a novozélandský generál Bernard Freyberg, se stali legendami, o kterých se mluví dodnes. Kréta se stala
[99] Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189692
pojmem. Studentovi muži pak bojovali v uniformách leteckých divizí až do konce války, avšak padáky po krétském tažení definitivně odložili. S vojáky generála Freyberga jsem se o čtyři roky později setkal ještě jednou, a to na konci války v italském Terstu, a musím dodat, že jim vděčím za život. Ale k tomu až později. Během bojů o letiště v Maleme jsem byl vážně raněn. Dvě novozélandské kulky mi tehdy prosvištěly břišní dutinou a jen náhodou nezasáhly žaludek nebo ledviny. Vzpomínám si, že jsem se hned po zásahu zhroutil do trávy a nahmatal si rány. Přiskočili ke mně dva němečtí vojáci. Sotva si mě jeden z nich pokusil přehodit přes záda, omdlel jsem a ztratil příliš mnoho krve. Až po týdnu jsem se probral z kómatu.
Od 7. Flieger k obsluze světlometu Se sportováním, které jsem tolik miloval, byl konec. Jestli však bude konec i s nenáviděným válčením, to už tak jisté nebylo. Po doléčení v Baden-Badenu jsem musel předstoupit před lékařskou vojenskou komisi, která měla rozhodnout, jak na tom jsem a jestli půjdu zpátky na frontu. Přiznám se, že když po mně chtěli, abych se víc předklonil, tvrdil jsem jim, že už to dál nejde a že to strašně bolí. Belhal jsem se před doktory o berlích a tvrdil jim, že nemohu jíst a stále mám velké bolesti. Také jsem držel dietu, abych skutečně vypadal vyhuble. Slitovali se nade mnou a „natrvalo“ mě vyškrtli ze seznamu vojáků vhodných k zařazení do kampffähige Kompanie – bojeschopné jednotky. Byl jsem znovu poslán do lázní s tím, že mě potom přiřadí k vojenské službě někam do týlu. Na sklonku roku 1941 jsem byl přiřazen k obsluze protiletadlového světlometu, u kterého jsem zůstal až do konce války. Během spojeneckých náletů na německá města jsem s ním měl pátrat po noční obloze, hledat nepřátelská letadla a osvětlovat je pro snadnější zacílení a palbu našich protiletadlových pozemních flaků. Během následujících let jsem mnohokrát změnil pozici. Putoval jsem z jednoho velkého města do druhého. Velkým štěstím pro mě bylo, že nejvíce času jsem strávil ve slezském závětří, kam příliš mnoho spojeneckých bombardérů nelétalo, takže služba zde byla relativně bezpečná a klidná. Celé měsíce se nic nedělo. U světlometů a protiletadlových naslouchadel přitom sloužilo společně se mnou hodně odvedenců z Rakouska a také ze Slezska, z nichž mnozí ani neuměli pořádně německy, takže jsme se často mezi sebou bavili tak, že já jsem mluvil česky a oni polsky. Platili za méně spolehlivé a druhořadé vojáky, Rakušané i Slezané. Většina z nich měla za sebou nějaké podobné vážnější zranění jako já a ke světlometům byli přiřazeni rovněž jako „ne-
[100] Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189692