15 Milo zaklel. „Géniové. Vyslepičí svědkyni informace a pak ji nechají odkráčet, než si s ní stačím promluvit.“ „Mohlo by ti to hrát do karet,“ nadhodil jsem. „Při takhle ,profesionálním‘ přístupu se těžko dá udržet tajemství, takže by mohl vyplout na světlo nátlak Maxine Clevelandové. Mluvil jsi s tou reportérkou?“ „Nějak se pořád míjíme, mrk, mrk. Mimochodem, tu mrtvou zatím nikdo nenahlásil jako pohřešovanou.“ „Možná ještě nezaregistrovali, že zmizela.“ „Optimista jako vždycky,“ utrousil Milo. „Zrovna přišla předběžná zpráva od koronera. Měla udržovaný chrup, možná dokonce nosívala rovnátka. Krev čistá – ani stopy po alkoholu, drogách nebo nějaké chorobě. A na těle žádné vpichy, jizvy, tetování nebo jakékoli známky drsného života. Podle doktora Rosenblatta vůbec nevypadá na někoho, kdo by měl skončit na jeho pitevním stole. Jo, vím, že je to politicky nekorektní, ale je to tak, ne?“ Bouchl se pěstí do dlaně. „Někdo ji musí hledat.“ Ukousl si mocné sousto vaječného bagelu, který předtím nabídl mně, ale já odmítl. O počítač měl opřený pytlík, ve kterém jich původně byl tucet s různými příchutěmi. Stůl měl samý drobek od toho s feferonkami a cibulí, který zrovna dojedl. „Pokud jde o LeMastersovou, mám sto chutí jí zavolat a všechno jí vyklopit, jenže víš, kdo by si to odskákal, až půjde do tuhého.“ „Chceš, abych jí zavolal já?“ „To by teda byla rafinovanost sama. No nic, takže naši milou Heather a její společnici vyjukalo tmavé SUV – co nebyl porsche –, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189651
jenže poznávací značku ani řidiče neviděly. Tím se nám to zužuje na polovinu auťáků ve Westside.“ „Ale stejně je to zajímavé, ne?“ „Že si někdo obhlížel park? Jo, to jo.“ Vaječný bagel mu zmizel v útrobách. Spláchl ho studeným kafem, které si donesl ze služebny detektivů. Seděli jsme v jeho mrňavé kanceláři, kde vládlo dusno kvůli nedostatečné ventilaci i kvůli frustraci visící ve vzduchu. Milo mi časně ráno zavolal, ať k němu přijdu na chvíli „posedět“, a já dorazil krátce před polednem. Do telefonu zněl horlivě, ale teď jsem u něj seděl už čtvrt hodiny a pořád jsem neměl ponětí, o co kráčí. Shrábl drobečky do odpadkového koše. „Kdyby kolem to SUV projelo jenom jednou, nic moc by to neznamenalo, ale když se vrátil, je to podezřelé. Což pochopitelně neznamená, že to nějak souvisí s těmi vraždami – v noci se venku potuluje spousta všelijakých existencí. A že se těm holkám tak ostentativně ukázal, mi nesedí k člověku, co po sobě sbírá nábojnice a nenechává za sebou žádné pořádné stopy.“ „Třeba použil revolver a měl prostě kliku.“ „Hele, neměl bys náhodou vidět v každém jen to nejlepší? Jo, to je taky možné, ale celé to působí dojmem pachatele, který si počíná metodicky, sám jsi to říkal. A copak se člověk, který si pečlivě naplánuje, jak někoho odbouchne a zbaví se těla, bude předvádět dvěma vyjukaným holkám?“ „Máš pravdu,“ přitakal jsem. „Tohle mi nedělej.“ „Co?“ „Abys hned bez odporu souhlasil. Děsí mě to.“ „Děsem šetři, život ti k němu naservíruje spoustu lepších příležitostí.“ Zakřenil se, pak se protáhl, odhrnul si z čela zplihlé černé vlasy a sesunul se na židli dolů, jak jen to šlo. „Ten náš chlapík je exhibicionista, co? Předvádí nám svoje dílo – koukněte, co jsem za chytráka. Náramně si to užívá.“ „Jo, možná se chlubí,“ řekl jsem. „Anebo nám vysílá nějaký míň zřejmý vzkaz. Který souvisí s jeho specifickým způsobem uvažování.“ „Je cvok?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189651
„Ne natolik, aby nemohl fungovat v běžném životě, ale jeho mysl je nejspíš dost strašidelný kout. A co se týče motivu, určitě jde o něco osobního.“ „Ženská a dítě – rodinná záležitost? Vím, že jsme se o tom bavili, ale pořád se mi to nezdá, Alexi. Nedovedu si představit, že by otec vypreparoval kosti vlastního dítěte a pak je pohodil jako smetí. Mimochodem, těsně předtím, než jsi dorazil, mi volala Liz Wilkinsonová. Sypala si popel na hlavu. Existuje technika čištění kostí, na kterou si předtím nevzpomněla.“ Vytáhl z tiskárny dva papíry. Na jednom byly vedle sebe dva obrázky – vlevo několik drobných hnědých broučků s tvrdými lesklými krovkami, napravo stvoření připomínající chlupatou housenku. Druhý papír obsahoval prázdný objednávkový formulář pro koupi „kvalitních, roztočů prostých kožojedů“ u dodavatele laboratorních pomůcek v Chicagu. „Masožraví brouci?“ zeptal jsem se. „Žerou maso, vlasy, vlněné koberce, jakýkoli živočišný materiál, ať už mokrý nebo suchý. Kosti a zuby ne, protože tak tvrdé věci svými kusadýlky nerozkoušou, ale jinak v podstatě všechno. Dospělci si jenom sem tam koštnou, ale zato larvy – to jsou ty chlupaté fešandy – jsou jedlíci k pohledání. Stačí je vypustit do akce a během čtyřiadvaceti hodin ti oberou medvědí lebku, že se bude přímo blýskat – a kosti přitom vůbec nepoškodí. Proto je používají preparátoři, muzea a vědci, když chtějí dát nějaký exponát do gala. Liz tvrdí, že to je znalost z antropologie pro začátečníky a že jí ty dvě dětské kostřičky tak těsně po sobě nejspíš zatemnily mozek.“ Hodil si nohy na stůl. „Tak co, napadá tě něco, když teď víš, že použil hmyzí potvory?“ „Vypustit brouky, navoskovat, vyleštit… Zavání mi to nějakým rituálem.“ „Brouci a včelí vosk,“ doplnil Milo. „Možná máme tu čest s nějakým úchylným entomologem.“ „Anebo s někým, kdo si rád vystavuje hlavy na krbové římse. Ta mrtvá u sebe neměla doklady ani šperky, pokud nějaké nosila.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189651