a poněkud výraznější vůně, než s jakou se byla ochotna smířit průměrná hospodyně. Ale tihle mágové, to bylo pro Vyprahla něco nového. Vešli na náměstí Náhlého osvícení, jako kdyby jim patřilo. Kolem nohou jim probleskovaly malé modré jiskřičky. Zdáli se takoví nějací vyšší. Nebo to možná bylo tím, jak se nesli. Ano, to bylo ono… Vyprahlo měl kdesi v hloubce svého genetického mejkapu stopy magie, a jak tak pozoroval mágy kráčející náměstím, řekly mu právě tyhle zbytky, že to nejlepší, co může udělat pro své zdraví, je spakovat si do rance svoje nože, mlýnky, koření a v nejbližších deseti minutách si to všechno kvapem odnést z města. Poslední mág v řadě se za svými kolegy o něco opožWoval a s pohrdáním se rozhlížel po náměstí. „Tady kdysi bývaly vodotrysky,“ prohlásil. „Vy lidé – pryč s vámi!“ Obchodníci se dívali jeden na druhého. Mágové vždycky mluvili panovačně, ale to se od nich koneckonců čekalo. Jenže v tomhle hlase byl přízvuk, jaký nikdo nikdy předtím neslyšel. Byl prostě samý kotník a zaMatá pěst. Vyprahlovi sjely oči stranou. Z trosek svého stánku, z hromady mořských hvězdic, chobotnic a rozmačkaných ústřic se vynořil jako anděl pomsty Miškin Pramička, o kterém se říkalo, že otvírá ústřice jednou rukou. Z vousů si vybíral rozličné mořské korýše a plival vinný ocet. Roky odtrhávání škeblí z balvanů a každodenní zápasy s gigantickými jedlými srdcovkami v Ankhské zátoce mu dodaly sílu, která se normálně spojuje jen s tektonickými pohyby. Dalo by se říci, že ani tak nevstával, jako se pomalu rozkládal. Pak se dunivým krokem prodral troskami k mágům, ukázal roztřeseným prstem na trosky svého stánku, ze kterých se na cestu za svobodou odhodlaně vydalo několik podnikavých 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189638
humrů. Svaly kolem úst se mu převalovaly jako rozdráždění úhoři. „To jste udělali vy?“ zeptal se. „Ustup, cháme,“ pronesl mág. Podle Vyprahlova mínění si tak mág zkrátil délku života na předpokládanou životnost skleněného cimbálu. „Nenávidím mágy,“ prohlásil Pramička. „Fakt je nenávidím. Takže teW tě praštím, jasný?“ Napřáhl pěst za hlavu, zašklebil se a vymrštil ji kupředu. Mág pozvedl jedno obočí, kolem škeblího obchodníka se žlutě zablesklo, ozval se zvuk, jako když se tiše trhá hedvábí, a Pramička zmizel. Jediné, co po něm zůstalo, byly boty stojící opuštěně na hrbolatém dláždění, ze kterých stoupaly dva proužky dýmu. Nikdo neví, proč bez ohledu na velikost exploze nakonec vždycky zbudou jen ty boty. Ale je to jedna z těch věcí, se kterými se musíme smířit. Pozorným očím Vyprahla se zazdálo, že mág byl na okamžik šokován skoro stejně jako dav, ale pak se velebně vztyčil a pozvedl důstojně hůl. „Vy lidé, byste se z tohohle měli rychle poučit,“ prohlásil mág. „Nikdo z vás už nezvedne ruku proti mágovi, rozumíte? TeW tady kolem dojde k velkým změnám. Ano, vy tam, co chcete?“ Poslední poznámka byla namířena k Vyprahlovi, který se pokoušel nepozorovaně odplížit. Obchodník teW rychle pozvedl nejméně popleněný podnos s pirohy. „Jen jsem si říkal, jesli by vaše důstojnost neměla chuM pošmáknout si na jednom z mých skvělých pirohů,“ prohlásil spěšně. „Jsou plné výživných –“ „Dívej se dobře, piroháři!“ prohlásil mág. Natáhl ruku, udělal podivný pohyb prsty a ze vzduchu vytáhl piroh. Byl velký, oblý, do zlatova vypečený a překrásně lesklý. Vyprahlo už pouhým pohledem poznal, že je až k prasknutí nacpán 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189638
prvotřídním libovým vepřovým a neobsahuje ani nejmenší z těch prostorných vzduchových kapes, které představovaly jeho vlastní, dosti značný finanční zisk. Byl to ten druh pirohu, do kterého se ve snech touží dostat všechna selata, až vyrostou. Vyprahlovo srdce pokleslo. Jeho zkáza se mu vznášela v podobě voňavého zlaMoučkého pirohu přímo pod nosem. „Chceš ochutnat?“ ušklíbl se mág. „Tam, odkud jsem ho vzal, je takových nepočítaně.“ „AM přišel, odkud chtěl, je to jedno,“ zasmušil se Vyprahlo. Podíval se přes vypečený piroh mágovi do tváře a ve fanatické záři těch očí viděl, jak se svět obrací vzhůru nohama. Otočil se a krokem naprosto zlomeného člověka se vydal k nejbližší městské bráně. Jako kdyby nebylo dost špatné to, že mágové zabíjejí lidi, pomyslel si s trpkostí, oni je teW dokonce připravují i o živobytí. Mrakoplašovi vyšplíchl do tváře kbelík vody, a vytrhl ho tak ze strašlivého snu, ve kterém se mu pokoušela stovka maskovaných žen přistříhnout vlasy hodně nakrátko dvouručním mečem. Někteří lidé, kteří by trpěli podobnou noční můrou, by ji připsali kastrační psychóze, ale Mrakoplašovo podvědomí snadno poznalo nebezpečí-býti-rozsekán-na-drobné-kousky, když se s ním setkalo. Setkávalo se s ním často. Sedl si. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Conina hlasem plným úzkosti. Mrakoplašovi se oči zakoulely v důlcích, jak rychle přeletěl lodní palubu. „To záleží na tom,“ prohlásil opatrně. Zdálo se, že v nejbližším okolí se nevyskytuje ani jeden z černě oblečených otrokářů, alespoň ne ve svislé poloze. Zahlédl jen několik členů posádky, kteří se kolem Coniny pohybovali v uctivém odstupu. Poblíž stál jen kapitán s nejapným úsměvem na tváři. „Jsou pryč,“ oznámila Mrakoplašovi Conina. „Sebrali, co jim přišlo pod ruku, a odjeli.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189638