„A kde se budete scházet, až se vrátíte z chaty?“ zeptala se Eva. „To bych taky rád věděl,“ povzdychl si Honza. „Přes den budeme asi střídavě u nás nebo u ní, podle toho, jak budou rodiče v práci, ale v noci budeme mít samozřejmě smůlu, její rodiče jsou totiž hrozně konzervativní.“ „Jestli chceš, můžu ti tak do poloviny srpna půjčit byt,“ nabídla se Eva. Honza vyvalil oči. „Ty máš byt? A půjčila bys mi ho?“ „Proč ne, ale jak říkám, jenom na přechodnou dobu. Koncem prázdnin se do něj nastěhuje moje nevlastní sestra.“ Honza sepjal ruce jako k modlitbě. „Chválabohu za ty dary, “ řekl. „Za tu dobu buď něco vymyslím, anebo třeba přece jenom obměkčíme její rodiče.“ Hned po skončení vyučování spolu odjeli do jejího bytu, Honza si prošel všechny místnosti a pak si převzal klíče. „Díky moc, Evičko,“ děkoval jí. „Kolik za to budeš chtít?“ „Co blázníš!“ ohradila se Eva. „Nic nechci, jsem ráda, že to tu zatím někdo pohlídá. Jenom doufám, že tě nebudu mít na svědomí, aby z tebe po prázdninách nepřišel do školy jenom stín.“ „Neměj strach, důkladně trénuju a něco vydržím,“ ujistil ji. Třicátého června rozdala Eva vysvědčení a hned pospíchala domů, kde už na ni čekal Adam. Když dojeli do cíle, seznámila Adama se svým otcem a jeho druhou ženou Petrou a brzy všichni čtyři ujížděli za Klárou, která už se v tu dobu účastnila nácviku slavnostního ceremoniálu. Při promoci Eva i Adam dojatě vzpomínali na tu svoji, Eva se dokonce neubránila slzičkám. Ostatně, od té doby, co byla těhotná, byla naměkko každou chvíli. Klára jen zářila, červený diplom sice neměla, ale to pro ni nebylo důležité, hlavně že školu dokončila. Po skončení promoce si zajeli na slavnostní večeři do restaurace, kde měl otec zamluvený stůl. Eva počkala, až si všichni připijí na Klářinu počest a pak jí spolu s Adamem předali v dárkové krabičce klíče od bytu a v obálce několik fotografií, aby měla představu, jak nabízený byt vypadá. Jakmile Klára uslyšela, že se může už o prázdninách nastěhovat do bytu, který bude mít jenom pro sebe, byla tak nadšená, až se to jejích rodičů dotklo. Když Eva uviděla, jak kysele se otec s Petrou tváří, usoudila, že bude nejlepší odvést jejich pozornost jinam. Vzala Adama za ruku a společně všechny tři pozvali na svoji svatbu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189628
Než se z toho její otec stačil vzpamatovat, ještě se dozvěděl, že brzy bude dědečkem. „Dneska se žije opravdu rychle!“ řekl Adamovi, ještě celý omráčený. „Ještě v poledne jsme se vůbec neznali a než se nadějeme, budeme příbuzní!“ Zbytek večera pak strávili při dobrém jídle a pití, jenom chudinka Eva si oslavu moc neužila. Pít alkohol si nedovolila vůbec a ani vůně jídla jí v poslední době nedělala dobře. Každou chvíli odcházela na záchod v hrůze, že bude zvracet a jednou k tomu opravdu došlo. Neměla to v posledních dnech lehké, se zvyšujícími se letními teplotami se jí čím dál častěji zvedal žaludek a měla neblahé tušení, že situace se bude nadále zhoršovat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189628
IV. Červenec
D
ruhý den ráno Adam s Evou pokračovali v cestě za Adamovou rodinou. Bohatý oběd Eva zvládla lépe než včerejší večeři, jídlo se totiž tentokrát podávalo venku na zahradě. O legraci se samozřejmě jako vždycky svědomitě staral věčný šprýmař Karel. Jakmile se Adam zmínil o svatbě, hned se začal rozhlížet po obloze, divže si nevykroutil krk. „Co to děláš?“ napomenula ho Jana. „Adam tě zve na svatbu a ty koukáš, kde co lítá!“ „No právě!“ odpověděl Karel. „Snažím se zjistit, jestli už tu někde nekrouží čáp nebo vrána.“ Eva zčervenala a v rozpacích sklopila hlavu. Karel se tak rozesmál, až se pod ním málem zlomilo zahradní křeslo. „Já to věděl!“ řehtal se. „Copak náš Adámek, ten se nezdá! Vypadá, že neumí do pěti počítat, ale děti mu jdou dobře, jenom tu svatbu musí vždycky honem dohánět.“ „No tak, kroť se, Karle, “ napomínaly ho manželka i tchyně. Karel si z nich však jako obvykle nic nedělal a až do konce návštěvy si z nastávajících manželů pěkně utahoval. Domů se tentokrát vydali už v sobotu navečer. Na nudné zpáteční cestě si Eva na něco vzpomněla. „Adame, musím ti něco říct. Než se ke mně do bytu nastěhuje Klára, půjčila jsem ho Honzovi a Soně.“ „Zase ten Honza!“ povzdychl si Adam. „Já se ho snad do smrti nezbavím! Máš pro něj pořád slabost, viď?“ „Ale jdi ty!“ smála se Eva. „Jenom mi jich bylo líto, nemají se kde scházet.“ „Dejme tomu. Nakonec, je to tvůj byt a můžeš si s ním dělat, co chceš, nemusíš se mi nijak zpovídat.“ „Já vím, ale nehodlám nic riskovat,“ odpověděla Eva. „Zůstaly mi samozřejmě náhradní klíče a chodím si tam vyzvedávat poštu. Může se stát, že se tam někdy náhodou zastavíme spolu, na šňůře budou třeba viset Honzovy boxerky a tebe zase vezme amok.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189628