A cíl je kde? V bazilice. Uvnitř? Situace se radikalizuje, prohlásí Hynek. Diskutovali jsme o tom, a kdo nechce, může skončit na terase před vstupem. Řekněme, že oficiální cíl je tam, ale neoficiálně se doporučuje vběhnout dovnitř. Nikdo po vás samozřejmě nechce, abyste tam provolávali vlastenecký hesla. Budu rád, když popadnu dech, ušklíbneš se. Hynek tě poplácá po rameni. Takže příští neděli. A jak se vlastně máš? Panuje krásné předjaří, obloha nad Příbramí je vymetená slunečním koštětem. Trochu tě přechází elán, nemáš ani pořádné boty a jen při pomyšlení na těch víc jak tři sta padesát schodů, které už od konce sedmnáctého století spojují centrum Příbrami s hradem Panny Marie nad ní, máš nohy jako z olova. Když sem Zeyer vzal Zdenku Braunerovou, pravil jí vzrušeně, že zde se má stoupat po kolenou; zatímco Vrchlický si povzdechl, že tohle je učiněný Tibet. Ve Valašince, Dlouhé ulici, Palackého i Zahradnické na sebe muži spiklenecky pomrkávají. Dostali jste pokyn držet se rozptýleně, dokud na děkanském chrámu neodbije třetí hodina. Hned jak kovové údery vyplaší ptáky ve zvonici, Sokolové se shluknou do hejna u úpatí Svatohorských schodů. Zdravíš se s několika bývalými spolužáky, ale účast není taková, jak si asi Hynek představoval, je vás sotva víc než pětadvacet. Odhazujete svršky, pod nimi červené blůzy a bílá trika. V ústí schodů se zjeví Hynek. Popřeje zdar, a zatímco si cvičenci protřepávají nohy, poněkud ve spěchu recituje:
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189626