—— Není zač. Ale: —— To víte… všechno přijde včas. Může to znít jako nějaké přísloví, ale jsou to také slova, jimiž se maršál Kutuzov ve Vojně a míru obrací na knížete Andreje. Ti se mi něco navyčítali za válku i za mír… a všechno přišlo právě včas… Všechno přijde včas tomu, kdo umí čekat… Dala bych nevím co, abych si v té knize mohla číst. Na tomto úryvku se mi vždy líbila ona pomlka, balancování mezi válkou a mírem, příliv a odliv připomínání, jako když moře přináší na písečný břeh plody oceánu. A byl to rozmar překladatele, který si liboval v moudrém ruském stylu – ti se mi něco navyčítali za válku i za mír –, že plynulostí věty prospěl tomu, že v ní žádná čárka nenarušuje mé oceánské bouření v této nepodloženě extravagantní kapitole? Nebo to byla sama podstata tohoto skvostného textu, jež ze mne dodnes loudí slzy radosti? Chabrot lehce pokýval hlavou a odešel. Zbytek odpoledne probíhal v pochmurné atmosféře. Sice k Arthensovi nechovám žádné posmrtné sympatie, ale bloudím jako tělo bez duše a vůbec nejsem schopná si číst. Šťastná závorka, která se otevřela kamélií na mechu chrámu, byla beznadějně uzavřena a černota všech mých pádů požírá mé zhořklé srdce. Takže se mi do toho plete staré Japonsko. Z některého bytu se zřetelně line veselá a jasná melodie. Kdosi hraje na klavír nějakou klasickou skladbu. Ach, sladká chvíle, jež neočekávaně protrhla melancholický závoj… Ve zlomku věčnosti se vše mění a přetváří. Hudební skladba znějící z neznámého bytu jako kapka dokonalosti v proudu lidského dění. Jemně nakloním hlavu, myslím na kamélii na mechu chrámu, na šálek čaje a venku zatím vítr laská listoví. Prchající život náhle radostí ustrne, zmizí zítřek i všechny plány do budoucna. Osud lidí zachráněný před bledostí strohé následnosti dní se oděje do slunného hávu, překoná čas a obejme mé tiché srdce. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189625