Oba se napřímili. Bylo vidět, jak by oba rádi mi jednu ubalili. Ale netroufali si. Kdepak. Ten Jan Beneš, co tady sedí, tak to již není ten Jan Beneš, co ho potkali před rokem. Žádné firmy na mě přepisovat nebudou. A pokud ano, chci z toho něco mít. -Tak já bych to, pane Podlipný vzal…-udělal jsem malou pomlku -…ale chci, aby byly splněny dvě podmínky-No, Roberte jen se na něj podívej, tady pan Beneš má podmínky. No, tak povídej, Honzo. Koukám, že jsi nám dost vyrostl. Abys ale nenarazil, chlapče. -řekl Podlipný -Za prvé. Nejdřív se v Krnově přehlásím na obecní úřad-Jo, tak to by snad šlo…- řekl po chvilce Podlipný -A za druhé…chci nějaký peníze…za ty převody těch firem-
Podlipný mlčel. Pak, po dlouhé chvilce řekl -A kolik bys chtěl? -
Na to jsem nebyl připraven. Takže jsem řekl -No tak třeba… sto tisíc. Sto tisíc za firmu-
Podlipný mlčel a pak řekl -Jsi úplně mimo. Sto se nedává nikdy. Třicet ti dáme, víc ani korunu-Padesát- dodal jsem -Beru, dohodnuto. Ale dělám to jen kvůli tobě. - řekl Podlipný
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189589
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ Nyní bych měl udělat malou pauzu ve vyprávění. Pauzu proto, abych vysvětlil svoje chování. A možná i chování Podlipného.
Podlipný mě totiž poslední dobou docela štval. Práce bylo čím dál více a byla čím dál těžší. Podlipný mi dával pět set za dlužníka, ale dlužník si musel připlácet sedm set za osobní výběr peněz. Dvě stovky šly do Podlipného. Nevím, za co. Navíc Podlipný dělal poslední dobou to, že začal klienty rozdělovat. Vymyslel si dvě skupiny. Skupinu A, jak on říkal a skupinu B. Skupina A byli ti, kteří zaplatili bez keců. Skupina B byli ti, které jsem musel trochu zmáčknout. Za áčko mi Podlipný dával jen tři sta padesát korun. Polovinu ze sedmi stovek. Za béčko mi potom dával právě zmíněných pět set.
Už cestou na dovolenou, ale zejména pak na dovolené jsem začal přemýšlet o tom, že se udělám pro sebe. Časem. Když může půjčovat peníze Podlipný, proč bych to nesvedl já. Smlouvy, jaké má Podlipný, mám doma okopírované, směnky taky a vymáhání si obstarám sám. Z jednoho klienta bych měl mnohem více, nežli má Podlipný a nemusel bych mu tak uboze sloužit. Jednou budu král Prahy.
Takže když teď na mě Podlipný nastartoval, docela se mi to hodilo. Původně jsem si myslel, že ještě tak půl roku, řekněme do Vánoc, pro něj oddělám a pak se trhnu, ale když je to takhle, jenom to trochu urychlím. Štval mě Podlipný a štval mě i Robert. Takže jsem potřeboval nějaké peníze do začátků, odhaduji tak pět set tisíc až milion, abych začal sám. No a peníze za převod firem budou dobrým počátkem. Za dvě firmy dostanu sto tisíc, mohl bych je rozmnožit tak na tři sta tisíc a to jak v automatech, tak ve Sportce a pak bych začal sám na sebe. Je jasné, že nic z tohoto, co jsem si myslel, Podlipný nemohl tušit.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189589
Jenže, je holou pravdou, že v tento okamžik, jsem byl dost naivní. Když se na to dívám zpětně, musím to uznat. Podlipný byl mnohem totiž větší lišák, nežli jsem já, mohl tušit. Ono to všechno, totiž bylo úplně jinak. Jenže, to jsem zase netušil já. Podlipný s Robertem na mě totiž hráli pěknou boudu. Podlipný v žádné vazbě nebyl.
Čtenáři, který čte tuto knihu, jsem teď možná vše trochu zkomplikoval. Možná si čtenář říká, jak to tedy ve skutečnosti bylo a proč jsem v předchozích řádcích psal o Podlipného vazbě a teď píši, že tam nebyl? Vysvětlení je jednoduché. Chtěl jsem nechat váženému čtenáři stejný přísun informací, jako jsem měl v danou chvíli já. Prostě jsem vážně v ten okamžik, kdy jsem seděl na židli v Robertově bytě, ani na vteřinu nepochyboval o tom, že Podlipný ve vazbě byl, a že já jsem z nás tří v tomto bytě ten jediný, kdo má nějaký smysluplný plán. Inu, nebylo to ovšem tak.
Když jsem odjel, tak skutečně Podlipného sebrali policajti. Ale o žádné vazbě nemůžeme mluvit. Prostě ho jen předvedli k podání vysvětlení. Podlipnému předložili, co vědí a Podlipný jim řekl, že půjčuje peníze, to ano, ale že nedávno ztratil počítač, takže je možné, že se někdo zmocnil těch dat a zneužil je. Policajti ani Podlipného nepodezřívali. A to zejména proto, že měli fotografie z kamerových záznamů zevnitř banky. Na všech jsem byl já a Markéta. Takže chtěli vědět, jestli má něco Podlipný se mnou společného? Policajti se chtěli dostat ke mně.
Hned jak mě Podlipný uviděl, bylo mu jasné, kolik uhodilo. Tak, jako dovedl Podlipný v jediné chvilce člověku dát práci a udělat si z něj spojence, tak dovedl v jedné jediné vteřině bleskově analyzovat situaci, pochopit, že jsem pro něj ztracený navždy, že o mě přišel a také se podle toho, jak zhodnotil situaci, okamžitě zachovat. Podlipný byl machr. Řekl okamžitě, že mě nepoznává, neví, kdo jsem a s celou věcí on, tedy Podlipný, nemá co společného. Policisté to zapsali a Podlipného propustili domů. Žádná vazba.
Mezitím si pro Podlipného před Policii dojel i jeho právník, kterého Podlipný zavolal, když ho sebrali. Ale nic se nedělo, právník byl zbytečný. Podlipný byl ovšem pěkně naštvaný. Věděl, bylo mu jasné, co a jak se stalo. A taky mu bylo jasné, že jsem u něj skončil. Byl jsem „rizikový“. Toxický. Už jsem pro něj nemohl vymáhat. Představoval jsem nebezpečí, problém. Problém v jeho systému života. Podlipný se Policii
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189589