100
Ruxi a všichni, kdo něco znamenali, odjeli do Tulcea, aby se podívali na vyvolané denní práce. V lodi už bohužel nebylo žádné místo, zato jsem dostal za úkol, abych se podíval na scénu se stříháním vlasů, kde se má Dorotea svléknout. Jestli je to nutné a zda se to nedá říct jinak. Nikdo přece nechce točit obscénnosti. Dorotea přikyvovala a producent se mračil. Mé oči, podlité krví, a Ruxina touha vypadnout z téhle pasti bez silnic byly nepřehlédnutelné. Přesně jsem věděl, co v Tulcea udělá. Posadí se do nejlepší kavárny, bude srkat preso a číst knížku, která s tímhle kolotočem nemá nic společného. Každý měl právo na den vypnout. Každý až na mě, který tady stejně nic nedělá. Vzal jsem si náhradní deku a rozhodl se dopoledne prospat. Sklaplo mi. George se rozvaloval v ratanovém křesle. Neodjel. Kývl na mě, abych se přidal. Hraje Steaua. Mé plány o nepřerušovaném spánku vzaly za své. Steaua hrála ten nejnudnější fotbal a můj volný den se zhroutil do plesnivého křesílka. Kolem oběda jsem to vzdal. Nastavovali dvakrát patnáct minut.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189517
Nechal jsem si smažené párky, hranolky a hromadu oliv sesypat do pytlíku. S tím malým pokladem jsem vyrazil Stradou 1 k majáku a pak dál na opuštěnou pláž k moři. Za těch patnáct dnů jsem se ani jednou nevykoupal. Sulina je starobylé město, kde vládne vojenský řád. Hlavní ulice, jsou-li tady nějaké hlavní, kopírují řeku a nesou jméno Ulice 1–6, krátké příčné uličky pak mají vlastní jména. Za kostelem svatého Mikuláše jsem odbočil mezi ploty až do Ulice 5, která měla tu výsadu, že v podobě prašné cesty pokračovala rákosím a pískem směrem k moři. V prázdném doku za městem rezivělo několik velkých lodí a obláčky racků nad nimi dávaly tušit, kde jsou rybáři na svých bárkách. Viděl jsem ženské v černých šatech a šátku, jak na tom pekelném slunku dřepí nad řekou a na násadě od lopaty mají natažený vlasec. Jejich chlapi v otrhaných maskáčích od pěti ráno tahali sítě, aby nalovili svých padesát kilo ryb; přesně tolik stačilo, aby člověk mohl třít bídu s nouzí.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189517
102
Ulicí 5 jsem vystoupal na nejvyšší místo města. Tady na nepatrné návrší, kde ležel hřbitov a v něm neuvěřitelný Slavín jmen, národností a vojenských šajb. V jednom koutě se krčily drobné hroby židů a vrahů, naproti se pyšně rozpadaly náhrobky admirálů, kteří tady pošli na tuberkulózu a syfilis. Vzpomněl jsem si na Samaru a nepřišlo mi to tak strašné. Na řece zatroubil výletní parník z Tulcea a několik opilých cestujících se nebezpečně vyklánělo, mávalo na mě a volalo: „God bless America!“ Načež ten nejhlučnější začal zvracet a dole pod čárou ponoru se rozevíraly hladové tlamičky, lapající po tom blití, požehnaném skotskou. Město zůstalo daleko za mnou. Po nevelkém můstku jsem překonal poslední kanál a přede mnou se šumivě rozvrzalo moře. Nízké vlny otáčely černý písek a slintaly na břeh bíložlutou pěnou. Na malé strážní věži, která osaměle čněla jako pomník lepších časů, sedělo hejno volavek. Nestál jsem jim za to, aby uletěly. Okamžik jsem ohromeně sledoval nekonečný val, kterým do moře unikal
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189517