s využitím kombinatoriky spočítat, kolik různých patnáctitisícových sad by se například dalo sestavit z 30 000 genů). U spermií to platí mnohonásobně víc, protože jich jsou najednou miliony. Do značné míry nepředvídatelný, a tedy nahodilý, je i vlastní proces splynutí vajíčka se spermií (která z milionů?), i když tam už platí určitá omezení. I po oplodnění ale ještě není zcela vyhráno. Zárodek je často eliminován, protože některé s životem neslučitelné kombinace jsou chráněny tzv. letálním genem, který nedovolí ve vývoji jedince pokračovat. Z toho všeho vyplývá, že každá chvíle plození je v detailu neopakovatelným okamžikem a že kdyby k němu došlo kdykoliv předtím nebo potom, vzniklý jedinec by nebyl úplně totožný s tím, který byl počat v onu kritickou chvíli. Můžeme si to představit asi jako v televizi tažení výhry Šťastných deset a Šance milion. Kdyby ty kuličky spustili o chvíli dříve nebo později, byla by výsledná sada čísel (výhra) stejná? Rozhodně nikoli. Pokud jde o dvojčata, to je jiný příběh. Jsou-li dvouvaječná, platí i o nich to, co říkám: nejsou stejná, ačkoliv jde o téměř stejný okamžik. Jsou-li jednovaječná, jejich shoda není dána tím, že by „náhodou“ vznikly dva stejné sety genů, ale tím, že již vzniklý jedinec s kompletní
genetickou informací (oplodněné vajíčko) se rozdělil na dva a teprve pak se začal dál rýhovat a diferencovat. Ale ani jednovaječná dvojčata nejsou fyzicky, povahově, nadáním, talentem, charakterem atd. naprosto stejná! Je-li jedno z nich například schizofrenní, pravděpodobnost, že schizofrenii dostane i to druhé, je pouze 50 %! Nejenže tedy sety genů jsou sotva někdy nahodile opakovatelné, ale dokonce ani nehrají tak zásadní roli, jaká je jim přisuzována. Odpověď na vaši otázku je proto záporná.
ROVNÁ DAŇ Co si myslíte o tzv. rovné dani? Otázka má sice k psychiatrii hodně daleko, ale jsou témata, o kterých je dobře si čas od času popovídat, ať jsme kdo jsme; zejména o těch, kterým se dříve nebo později nikdo nevyhneme. Daně jsou obecně způsob, jakým získat od lidí prostředky k zajištění veřejného zájmu. Mohli bychom sice financovat vždy jen to svoje, ale pak by se v prostoru mezi našimi příbytky (pozemky, životy, příběhy, zájmy) rozprostíralo smetiště. Až potud je to správně. Daně však mohou být nahlíženy
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189355
také jako státní organizovaná loupež ve stylu Jánošíka nebo Jesseho Jamese („bohatejm prachy bral, chudákům je rozdával“). Rozdíl je pouze v tom, kdo si přisvojuje právo rozhodovat o tom, co je a co není ve veřejném zájmu. Čím více toto právo uplatňuje stát, tím menší tlak na kultivaci individuálního altruismu vyvíjí a naopak. V „sobecké“ Americe jsou soukromníci, kteří platí profesorská místa na univerzitách. U nás nejsou ani ochotni zaplatit za potomka školné v roční výši dvou lepších večeří. Malé daně znamenají vyšší osobní zodpovědnost za věci veřejné a naopak („stát mně sebere polovinu na daních, ať se tedy stará“). K tomu přistupují univerzální nešvary typu s jídlem roste chuť, z cizího krev neteče a nejlepší zákazník je stát. Přímý dopad nehoráznosti takového zacházení s obyvatelstvem vrchnost zmírňuje různými eufemismy (vzpomeňme výrazu „ukončení letu“ pro sestřelení jihokorejského dopravního letadla plného cestujících sovětskými barbary). K takovým eufemismům patří i „rovná daň“. Myslí se tím všechno, jenom ne rovná daň. Je-li například 15%, ten, kdo vydělá za rok 100 000, zaplatí na dani 15 000. Kdo ale vydělá milion, zaplatí 150 000! Tím uživí nejen toho prvního i s jeho daní (takže zase příjem do státní kasy), ale ještě
na polovinu dalšího zbude. To je zpropadeně progresivní sazba! Rovná daň by byla, kdyby všichni platili stejnou částku. Takovou spravedlnost ale nikdo nedopustí, ani liberálové! Proto je „procento“ licoměrně nazýváno rovnou daní. Čím víc kdo vydělá, tím méně smí rozhodovat o tom, jak se svými penězi naloží, neboť větší část je mu formou daně odebrána a umístěna z rozhodnutí cizích lidí jinam. A ještě na něco se občas zapomíná: Čím víc kdo nakupuje, tím víc platí státu na DPH. I kdyby ti boháči nedělali nic jiného, než stavěli paláce, kupovali jachty a opíjeli se na nich, jenom na DPH by státu dali víc než všichni troškaři dohromady. Navíc by svými zakázkami snižovali nezaměstnanost, a tak umožňovali další výběr daní. Pěstujme si je jako trubce. Takový boháč je k nezaplacení. Odrbat ho je asi tak moudré jako zabít dojnici nebo zamáčknout včelí matku.
BIORYTMY Dovoluji si vás požádat o názor na biorytmy, tj. průběh fyzické kondice, citové stability a výkonnosti inteligence v pravidelně se opakujících časových cyklech. Kdo, kdy a na základě jakých výzkumů
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189355
s touto teorií přišel? Pokud teorie platí, je to tak pouze u člověka? Vaši otázku lze chápat buď jako výzvu k osvětě o chronobiologii, nebo jako dotaz na historii numerologie, astrologie a kondiciogramů, přičemž obé spolu souvisí asi jako chemie s alchymií. Je nepochybné, že v živých organismech „tikají“ biologické hodiny – rytmy, které se liší od astronomického času a jsou výrazem vnitřních periodických dějů, zejména chemických a fyziologických. Mnozí živočichové, včetně člověka, mají v mozku procesor, oscilátor, „pacemaker“, který je – podobně jako v počítači – zdrojem časomíry a vnitřní rytmicity. Takovým oscilátorem je zejména nervové jádro, které je umístěno v hlavě nad křížením optických nervů, proto se jmenuje nucleus suprachiasmaticus. Chemicky souvisí s metabolismem látek, jako je serotonin a hormon melatonin. Serotonin je znám vztahem k depresi, spánku a chuti k jídlu, melatonin je hormon s výrazným denním kolísáním (stoupá v noci) a souvisí rovněž se spánkem, s poruchami při přeletu časových pásem nebo změnou letního času na zimní a obráceně a možná i s odolností vůči příjmu alkoholu („gentleman nepije před západem slunce“). Chronobiologické rytmy jsou charakteristické pro mnoho
dějů v organismu, od srdečního pulsu přes koncentrace hormonů až po menstruační cyklus či sezónní výkyvy nálady, a promítají se jak do fyzické, tak do psychické kondice, čehož si všimli již starší psychologové jako Münsterberg (1889), Eijner (1889) nebo Wundt (1903). Rytmicitu vykazuje nejen citlivost na alkohol, ale i na léky, na fyzickou zátěž a mnoho dalších vlivů. Tyto zkušenosti a poznatky vedly ty, kdo si chtěli intuitivně nadběhnout obtížné biologické vzdělávání a zkoumání bezpracnou a mnohdy i lukrativní zkratkou, k víceméně paralogickým a hrubě zjednodušeným postupům, kterými vypočítávají „kondiciogram“ na základě ještě hruběji zjednodušených vstupních dat, nejčastěji data narození. Výsledkem jsou horoskopy jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. U sugestibilních jedinců však mohou tyto výstupy plnit významnou patoplastickou (ovlivňující) funkci, a stát se tak vlastně do značné míry základem skutečné kondice. Chcete-li se dozvědět více o prvním směru, otevřete si Psychiatrii (Höschl, Libiger, Švestka, 2. vydání, Praha, Tigis 2004) na stranách 125–131. Můžete se i zkusit pobavit nějakým vlastním či dokonce partnerským kondiciogramem z internetu. Dojde-li u vás následkem toho k desynchronizaci (rozhašení) biorytmů s následnou
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189355