„Tady žádné uprostřed není,“ odsekl biskup Britmund zlobně. „Je buď pravda, nebo nepravda. Pravda nezná žádnou střední cestu.“ Znenáhla povstal a jeho společník rychle následoval jeho příkladu. „Přišel jsem sem na přání pána Radoalda. Doufal jsem, že v něm spatřím velikého vládce, jakým býval jeho otec. Místo toho ale shledávám, že se nechal strhnout tímto opatstvím a jeho kacířskými myšlenkami.“ Wulfoald popadl jílec svého meče a udělal směrem k biskupovi výhružný krok, ale Radoald chytil svého bojovníka za paži a nedovolil mu jít dál. Nemohl ovšem Wulfoaldovi zabránit, aby promluvil. „Dej si pozor, biskupe, když chceš urážet pána Trebie. Perctaritovi vojáci ještě nepřekročili mohutnou řeku Pád, aby ti mohli přispěchat na pomoc.“ Fidelmě neuniklo, že i bratr Godomar se k biskupovi přitočil a zatahal jej za rukáv roucha. Biskupu Britmundovi bojovně plály oči. Na chvíli se nad situací zamyslel, a nakonec pokrčil rameny. „Nechtěl jsem tě urazit, Radoalde. Odpusť, že jsem pro vyjádření své nespokojenosti zvolil tak nešťastná slova. Nenacházím ale žádný způsob, jak bychom zde mohli dojít k přátelskému vyrovnání. Stojíme za svou vírou stejně pevně, jako obyvatelé tohoto opatství stojí za svým kacířstvím. Budeme se muset spokojit s tím, že naší střední cestou je tento slib: budeme-li napadeni, oplatíme stejnou mincí. Oculum pro oculo, dentem pro dente, manum pro manu, pedem pro pede.“ „Já měla za to,“ ozvala se Fidelma tiše, ale jasně, „že víra, kterou vyznáváš – ať už se přikláníš k jakémukoliv výkladu – je založena na slovech a učení Krista?“ Biskup Britmund se k ní švihem otočil a ve tváři se mu zračil hněv. „Snažíš se mě tu snad vzdělávat ve víře, Irko?“ „Jen ti připomínám, že Kristus nás učí, že sice bylo řečeno oko za oko, zub za zub, ale že jeho následovníci se tím nemají řídit. A navíc praví, že pokud tě někdo udeří do pravé tváře, máš mu nastavit i levou.“ Opat Servillius se souhlasně usmál a dodal: „Ano, tak se to praví v evangeliu Matoušově. Snad biskup Britmund spolu s nikajským krédem nezavrhne i slova Kristova?“ Biskup Britmund se ani nesnažil zakrývat svůj hněv. Otočil se k pánu Radoaldovi a promluvil k němu: „Žádám tvou záruku, že se dostanu v bezpečí zpět do Placentie.“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189315
Radoald pozdvihl jedno obočí. „Proč to říkáš? Byl jsi cestou sem v nebezpečí?“ „Je snad patrné, že tu před vámi stojím zcela zdráv a nezraněn – ne, cestou sem mě nikdo neohrožoval.“ „A stejně tomu bude i na zpáteční cestě. Nikdo z místních si nepřeje tobě ani jinému bratru v Kristu ublížit, Britmunde.“ Biskup se na chvíli zarazil, jako by chtěl ještě něco říct, ale nakonec beze slova vyrazil z komnaty a jeho tichý společník, bratr Godomar, mu byl v patách. Bratr Wulfila coby správce za nimi ve spěchu vyběhl, neboť bylo jeho úkolem dohlédnout, aby v bezpečí opustili zdi kláštera. Když odešli, opat Servillius se z výšky posadil zpět do křesla a dlouze a zhluboka si povzdechl. „Když Stvořitel rozdával milosrdenství, zřejmě na Britmunda zapomněl.“ Radoald se tvářil zkroušeně. „Obávám se, že je to moje vina. Doufal jsem, že se mi podaří vás usmířit, pořád jsem měl totiž před očima, co se stalo nebohému bratru Ruadánovi. Chci, aby ty útoky ustaly.“ Fidelma si nepokojně poposedla, když si vzpomněla na svého starého učitele, jak leží bezmocně na lůžku – nebohý zbitý stařec na hranici života a smrti, a to jen vinou domýšlivosti biskupa Britmunda, údajného služebníka Božího. „Víc mě na tom ale, Radoalde, znepokojuje, že takoví preláti jako Britmund budou dost možná dosazeni na vysoké posty, pokud jsou ty zprávy o Perctaritově návratu pravdivé,“ podotkl opat Servillius. „Zatím jsme o tom neslyšeli víc než zvěsti – žádné podrobnosti, žádná očitá svědectví,“ vložil se jim do řeči Wulfoald. Zdálo se, že mladý bojovník se nijak neostýchá promluvit před svým pánem a představiteli opatství. „Není třeba podléhat panice, dokud se ty zvěsti nepotvrdí.“ Za všechny odpověděl opat a mluvil dost popuzeně. „My z Bobia panice nepodléháme, ale musíme být připraveni na nejhorší.“ „Však tě také z ničeho takového nepodezíráme, opate Servillie,“ uklidňoval jej Radoald. „Nemůžeme ale dělat nic, dokud nebudeme mít zaručené zprávy.“ „A ty získáme jak?“ otázal se opat uštěpačně. „Až uvidíme Perctaritovu armádu pochodovat trebijským údolím?“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189315
Radoald odpověděl s jistotou v hlase. „Mám v úmyslu několik svých mužů strategicky rozmístit po okolí, aby měli o přicházejících zvěstech přehled, a kdyby se dozvěděli o bezprostředně hrozícím nebezpečí, okamžitě mi to budou hlásit. Pokud se sem Perctarit opravdu vypraví, pak vás mohu ubezpečit, že se přijde mstít hlavně mně. Rád bych vám připomenul, že právě můj otec, dokud ještě vládl Trebii, podporoval Grimoalda, který nechal zavraždit Godeperta a jeho bratra Perctarita přinutil k útěku do vyhnanství. A já sám dokonce bojoval po boku svého otce.“ Opat se zatvářil trochu zahanbeně. „Máš pravdu, Radoalde, když jsi mě napomenul. Myslel jsem v tu chvíli jen na bezpečí opatství a svých spolubratří.“ „A tak je to správně, otče opate,“ odvětil Radoald. „Otec musí dbát na blaho svých dětí.“ Na chvíli se rozhostilo ticho, pak promluvil magistr Ado. „Pán Radoald má pravdu. Obyvatelé tohoto údolí ale mají částečnou výhodu – je položené tak, že není na žádné z hlavních cest, které by Perctarit musel obsadit, pokud by se opravdu chtěl vrátit a svrhnout krále z trůnu. Trebijské údolí nemá žádný strategický význam.“ „V tomto bodu musím magistru Adovi odporovat – nedomnívám se, že Perctarit trebijské údolí jen tak mine jako nedůležitou odbočku,“ ozval se Wulfoald. „Je sice skvělým dějepiscem, ale zřejmě zapomněl, jak podstatnou roli toto údolí sehrálo ve starých dobách.“ „Nepředstírám, že jsem dějepisec,“ namítl starý řeholník rychle. „Sepsal jsem jen několik děl o velkých postavách dějin naší víry, toť vše.“ „Potom se ti omlouvám,“ usmál se Wulfoald. „Já ale četl práce Řeka Polybia a Římana Livia, oba psali o tomto údolí. A oba popisují bitvu na řece Trebii.“ Teď promluvil poprvé za celou dobu Ctihodný Ionas. „Většina z nás ví, na co narážíš, náš mladý příteli.“ Potom se otočil k Fidelmě. „Toto pokojné malé údolí patřilo kdysi ke galskému území, a ještě v době Římské říše Římané dobře věděli, že si budou muset tuto oblast podmanit, pokud by chtěli své državy rozšířit. Byla to ovšem dlouhá a bolestná záležitost. Mnoho římských konzulů zde spolu s celými legiemi zahynulo, když se snažili trebijské údolí obsadit a podrobit si kmen Bójů, který zde tehdy sídlil. Jednomu bývalému konzulovi jménem Flami104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189315