ťáka, jak tam chodí až nahoru ke dveřím a vona se mu musí podepsat. Každýho prvního v měsíci. To se pak vždycky vohodí a jde na freje. Domu příde až bůhvíkdy a vyzpěvuje do půlnoci. Párkrát jsem už chtěla volat strážníka, jak hulákala.“ Poklepal jsem jí na tenkou zlomyslnou ruku. „Paní Morrisonová, taková jako vy je jedna z tisíce,“ řekl jsem. Nasadil jsem si klobouk, ťukl do něj na pozdrav a odcházel. Stála ještě ve venkovních dveřích, za zády dokořán otevřené dveře do bytu. Vrátil jsem se po schodech nahoru. „Zítra je prvního,“ řekl jsem. „Prvního dubna. Apríl. Budete dávat dobrý pozor, jestli zase dostane ten doporučený dopis, že ano, paní Morrisonová?“ Oči na mne zazářily. Rozesmála se pisklavým smíchem stařeny. „Prvního apríla,“ hihňala se. „ A možná že ho nedostane.“ Když jsem odcházel, ještě se smála. Znělo to, jako když slepice dostane škytavku.
17. Kapitola »»Ve vedlejším domě na mé zazvonění a klepání nikdo ne-
odpovídal. Zkusil jsem to znovu. Dveře se sítí proti hmyzu nebyly na háček. Zkusil jsem otevřít domovní dveře. Byly odemčené. Vkročil jsem dovnitř. Nic se tam nezměnilo, dokonce ani zápach ginu. A ještě pořád tam neležely žádné mrtvoly na podlaze. Na stolku vedle židle, na níž včera paní Florianová seděla, stála špinavá sklenice. Rádio nehrálo. Přistoupil jsem k lenošce a hmátl za polštáře. Táž prázdná láhev jako včera a ještě jedna navíc. Zavolal jsem. Žádná odpověď. Pak se mi zdálo, že slyším dlouhé, pomalé, stísněné oddychování, téměř steny. Prošel Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189259