„Takže,“ spustila jsem, „zapomeneme na to, co se stalo včera. Odteď budu chodit za ruku jen s Marií a Roselyne.“ Osm párů očí začalo dštít síru. Povstání bylo na spadnutí. „To není fér! Včera ses držela za ruku s Corinne! Takže se musíš držet i se mnou!“ „A se mnou!“ „A se mnou!“ „Já nemám chuť se s vámi držet za ruku! Budu se držet za ruku jenom s Marií a Roselyne!“ Obě dívky na mě vrhaly zoufalé pohledy, abych změnila názor, a mně došlo, že jim hrozí perzekuce. Ostatní děvčata znovu spustila své tirády. „Když je to tak,“ prohlásila jsem, „nastavím nová pravidla.“ Popadla jsem obrovský kus papíru a od ruky jsem na něj načrtla kalendář na další měsíce. Každé okénko představovalo jeden přechod přes ulici a já do nich namátkou, podle svého gusta, začala vpisovat jména. „Pondělí dvanáctého, Patricia. Úterý třináctého, Roselyne. Středa čtrnáctého...“ A tak dál. Jména mých dvou favoritek se v tabulce vyskytovala s mnohem větší frekvencí, protože jsem koneckonců měla právo na osobní preference. Nejvtipnější bylo, jak se můj harém novému zákonu podvolil a zvykl si pravidelně tu vzácnou listinu studovat. Nezřídka bylo možné před ní zastihnout dívku, která smutně zírala do tabulky a vzdychala:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189256
„Ach jo, já budu až ve čtvrtek dvaadvacátého.“ A to vše se dělo před užaslými zraky chlapců, kteří prohlašovali: „Holky jsou vážně praštěný.“ Dávala jsem jim stoprocentně za pravdu. Nadšení pro mou osobu mě sice těšilo, nicméně jsem ho neschvalovala. Kdyby mě dívky milovaly pro to, co jsem považovala za své přednosti, například zacházení se zbraněmi, jedinečný rozštěp, talent na piruety, sněžný sorbet nebo mou citlivost, chápala bych je. Jenže ony mě milovaly pro něco, co učitelé okázale nazývali inteligencí, ačkoli šlo jen o dost absurdní dovednost. Milovaly mě, protože jsem byla premiantka. Styděla jsem se za ně. I přesto jsem však omdlévala radostí, když jsem se držela za ruku jedné ze svých favoritek. Nevěděla jsem, co přesně pro Marii a Roselyne znamenám – atrakci? znak společenského postavení? rozptýlení? opravdovou něhu? – zato jsem věděla, co znamenají ony pro mě. Bylo mi to v minulosti dostatečně upíráno, takže jsem znala pravou hodnotu. To, co mi obě nabízely, mi nabízely na základě systému, z něhož se mi zvedal žaludek: hanebného pravidla, podle nějž se ve Francouzském lyceu ukazovalo prstem na lajdáky a premianti byli předhazováni k všeobecnému obdivu. Já jsem milovala dvě dívky, které mi umožňovaly snít, v jejichž očích mizely všechny záchytné body, jejichž ruce mě vedly do záhadných míst; ty, které mi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189256
poskytovaly opojení skrze zapomnění. A ony milovaly tu, která měla úspěch. Doma to bylo podobné. Cítila jsem velkou lásku ke své příliš krásné mamince, ona mě nepochybně také milovala – přesto jsem cítila, že její láska je z jiného těsta. Maminka byla pyšná na tu prázdnou věc zvanou moje inteligence, pyšnila se tím, co nazývala mými úspěchy. Byla jsem to já? Podle mého nebyla. Sama jsem se poznávala spíš ve svých snech, v nocích, kdy jsem trpěla astmatickými záchvaty a vytvářela si nádherné představy, abych zapomněla na to, že se dusím. Žákovská knížka nebyla mým průkazem totožnosti. Cítila jsem lásku k božské Inge, ona mě také nepochybně milovala – ale zase, koho to vlastně měla ráda? Milovala tu legrační holku, co jí píše básničky a s komickou vervou jí vyjevuje své city. Ale byla jsem to já? Sotva. Cítila jsem lásku k jedinečné Julince – a zázrak zázraků, ona mě milovala stejně, bez podmínek, takovou, jaká jsem byla, spávala mi po boku a milovala mě, když jsem v noci kašlala. Přece jen bylo na světě místo pro skutečnou lásku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189256