věřitelně zle. Jediná vzpomínka, která by vás neustále pronásledovala, by byla nesnesitelná nenávist v mých očích.“ „Přestaň, vzrušuje mě to.“ „Kdybyste doopravdy měla chuť v tomhle pokračovat, byla byste schopná vyslovit moje jméno.“ Zděna zbledla. „Když člověk cítí to, co vy, má potřebu oslovit druhého jménem. Však jste se nesnažila zjistit, jak se jmenuju, jen tak pro nic za nic. A teď, když moje jméno znáte a já stojím před vámi, nejste schopna ho vyslovit.“ „To je fakt.“ „Ale chtěla byste, že?“ „Jo.“ „Je to fyziologicky nemožné. Škoda že tolik pohrdáme tělem. Je mnohem lepší než duše. Vaše duše předstírá, že touží po věcech, které vaše tělo odmítá udělat. Až bude vaše duše stejně poctivá jako tělo, budete schopná vyslovit moje jméno.“ „Ujišťuju tě, že moje tělo by ti dokázalo ublížit.“ „Jenomže vaše tělo po tom netouží.“ „Jak víš takové věci?“ „Netvrdím, že vás nějak dobře znám. Ale pohrdat někým znamená také věřit, že v něm dokážeme poznat i nepoznatelné. Pokud jde o vás, řídím se intuicí, toť vše. Ale vaše temnoty jsou temnotami i pro mne.“ Chvíli bylo ticho. „Jsem nešťastná. Tuhle noc jsem si představovala
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189217
jinak. Řekni mi, co od tebe můžu čekat. V co můžu doufat.“ Asi na čtvrt vteřiny připadala Pannonice dojemná. „Mohla byste vyslovit mé jméno a dívat se mi přitom do očí.“ „Nic víc?“ „Už to by byl obrovský úspěch.“ „Takhle jsem si život nepředstavovala,“ zanaříkala bezradná Zděna. „Já taky ne.“ Zasmály se. Byla to chvíle souznění: dvě dvacetileté dívky společně zjišťují, jak je svět nespravedlivý. „Jdu spát,“ prohlásila Pannonika. „Nebudu moct usnout.“ „Tak můžete místo toho přemýšlet, jak konkrétně pomoct mně a mým lidem.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189217
ČÁST ČTVRTÁ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189217