pláčem skoro k nepoznání. Vzlykala a její prudký přerývaný dech bodal Elizu do tváře jako špendlíky. Martina bolest byla tak hmatatelná, že Elizu maně napadlo, jestli by se nedala nasáčkovat, pevně zalepit a vyhodit. Už to trvalo přes čtyři týdny. A dokonce i Marta začínala chápat, že jde o víc než o „hlou pé nedorozumění“. „Kde jsou děti?“ „Maisie spí a Mathew je na zahradě.“ Elize se ulevilo. Aspoň že se nehroutí před nimi. „Mám dojem, žes mi slíbila, že mu nebudeš volat,“ řekla Eliza. Věděla, že Michael by Martě sám od sebe nezavolal. Ne zavolal vůbec nikdy. Prostě odešel od své ženy a dětí a ani se neohlédl. Jen za dětmi se přišel podívat – čtyřikrát za ty čtyři týdny. Veškerou komunikaci (byť nerozumnou, vedenou vět šinou v záchvatu zuřivosti a často i opilosti) iniciovala Marta. „Musela jsem! Volal mi realitní makléř.“ „Tak jsi mu řekla, že si Bridleway kupovat nebudete?“ „Ne.“ „Marto, už mu to říct musíš!“ rozhořčila se Eliza. Necha la sestru stát, prošla do kuchyně a zapnula varnou konvici. Za poslední čtyři týdny navařila hektolitry čaje. Těžko říct, jestli to někomu pomáhalo, ale dělala aspoň něco užitečné ho. Jinak si připadala naprosto zbytečná. Marta někdy připra vený čaj vypila a jindy jí vystydl a ona si ho ani nevšimla. Eliza uvařila čaj a přinesla ho sestře, která se ani nehnula z místa. Neměla sil. Elize se svíralo srdce, jak maličká jí Marta připa dala. Vždycky bývala štíhlá, ale teď se doslova ztrácela před očima. Někdy se úplně bála ji k sobě silněji přitisknout, aby ji nezlomila. „Tak tam mám zavolat já? Nemůžeš je přece nechat pořád při tom, že je ruka v rukávě, zlato. Jak by k tomu přišli?“ „Jak k tomu přijdu já?“ hlesla Marta hořce. „Není to fér.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189086