Monika se nesoustředí. Neví, co se odehrává na plátně. Vnímá Jakubovy měkké dlaně, které ji tisknou. Vzpomínka na mávajícího tátu v okně bledne a mizí, teď myslí na letmý dotyk Jakubových úst ve vlasech, když jí u šatny pomáhal z kabátu. Nechce se jí věřit, že ten nedostupný muž v doktorském oděvu, se kterým se vídávala na praxi, patří teď k ní. Je pohledný, inteligentní, žádoucí. Všechny stážistky i zaměstnanci z něj byli vedle. A on si vybral ji. Ve spoře osvětlené cukrárně na rohu starého domu vytírá sehnutá žena podlahu. Dvojice s rozzářenýma očima se loučí před jejím novým domovem. Jakub se k Monice tiskne a vyznává lásku. Jeho slova jsou plná něhy a lichotek. Udržují rovnováhu, aby se nepřitiskli na zvonky u domovních dveří, loučí se a znovu k sobě vrací. Její polibky jsou nesmělé, jeho ústa a ruce troufalé. Nepotřebuje zrcátko, aby věděla, jak má červené tváře. Cítí v nich horkost. Těší se, až se doma napije, osprchuje a pak bude o Jakubovi vyprávět mamince. Ráda by se s ní poradila, jestli by bylo vhodné pozvat ho příští týden k nim domů. Na oběd, tak, jako to udělala jeho matka. Za dveřmi brká o naditou tašku a velké boty. V pokoji sedí cizí muž. Je jí povědomý. Ano, to je ten snaživý taťka, co si jezdí se svou neklidnou ženou pro Petru. Její matka si žmoulá ruce s člověkem, který patří jiné. Její čistá, charakterní, zásadová matka odloudila muže od rodiny, otce od těžce zkoušeného dítěte. Od chudáka Petry, o kterou se týden starala na praxi, byla svědkem jejího utrpení i jejích nepatrných radostí. Dlouhé hodiny si s ní povídala. Ví, jak se vždycky těšila na poslední víkend v měsíci, až pro ni rodiče přijedou. Nemohla se dočkat, až jí maminka bude vařit její oblíbená jídla a tatínek ji vezme na procházku k lesu a budou pozorovat ptáky a lesní zvířata. Monika nechce uvěřit, brání se tomu poznání. Nechce, ale musí. Tolikrát matce o Petrušce vyprávěla. Musela vědět, o koho jde. Ani nemrkla okem. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189054
Ilona je rozpačitá, snaží se usmívat, když je vzájemně představuje. Nedokáže mu stisknout ruku. Ten chlap má na nohou pantofle… Jejím dnešními událostmi přesyceným tělem se začíná rozlévat obludné zklamání. Obraz dokonalé matky se drolí před očima. Bolí to, moc to bolí. Pohrdá jí. A tím protivným člověkem v jejich bytě. Celým hnusným, pokryteckým dospěláckým světem. Ale i ona už je přece také dospělá. Ne, nechce mezi ně patřit. Nemůže se na ně ani podívat. Milá Moniko, před chvílí jsi mi nekompromisně sdělila své pocity a stanovisko. Dovol, abych touto formou i já vyjádřila své pocity a pohled na věc z mého hlediska. Svůj život, nebo spíš přežívání s Tvým tátou jsem řešila až v době, kdy jsem Ti mohla nabídnout možnost společného odchodu. Jestli Ti ještě trochu funguje paměť, vzpomeneš si, z čeho jsme utekly. A co jsi mi řekla Ty? To, co bych, ještě před nedávnem považovala za hloupý vtip nebo smutný paradox. Najednou lituješ tátu, jaký má těžký život, říkáš, že i já mám podíl na tom, že pil a pije stále víc, obviňuješ mě, že jsem bezohledná a odloudila jsem muže od rodiny. Vždyť sis nenechala nic vysvětlit. Neznáš pozadí našeho vztahu a jeho manželství. Všechno, co jsi mi včera vyčetla, je maximálně zraňující. Dovol mi malou improvizaci vlastní obhajoby. Nejsem dokonalá a dopouštím se chyb. Možná jsem se ne vždy rozhodla pro tu nejlepší možnost. Ale snažím se zpětně nic si nevyčítat, zkrátka v tu dobu, ve kterou jsem se rozhodovala, jsem vybrala tu možnost, která mně v dané situaci připadala nejlepší. Že se to po čase vyvinulo jinak? Nejsem prorok. Nikdy jsem vědomě nevolila možnost, která by druhému 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189054
ublížila. Ale život je složitý a vztahy propletené. Důsledky většiny činů mívají dvě stránky – někomu pomůžou, druhého mohou poškodit. Z toho v takto nastaveném světě není úniku. Ani já jsem nebyla ušetřena následků z mého hlediska chybných rozhodnutí druhých. Ale když se na všechno dívám zpětně a s nadhledem, který mi umožňuje odstup času, vidím, že to, co se mi zdálo nesnesitelné a bolestné, se později obrátilo k něčemu dobrému. Při nejmenším mě to posunulo jinam, přivedlo k dobrému člověku, dalo cennou zkušenost nebo, a to vůbec není jednoduché, možná nejtěžší, naučilo odpouštět. Vyčítáš mi, že jsem poškodila Kamilovu rodinu, tátu a Tebe. Kamilovu rodinu? Téměř nic o nich nevíš, jak můžeš soudit? Tátu? Možná tím, že jsem dvacet let jako ovce snášela jeho cholerické a opilecké výstupy a tím ho utvrzovala v dalších, plíživě se stupňujících. A Tebe? Jak? Vždycky jsi byla v mém životě na prvním místě, možná až příliš jsem se Tě snažila uchránit od zkušenosti a příkoří toho, co jsem musela já snést od vlastní matky. Společné trápení s tátou nás možná až nezdravě semklo, staly jsme se partnerkami, spojenkyněmi, vzájemnou oporou. Říkala jsem Ti Křišťálová dcera. I náš vztah byl idylicky křišťálový. Křišťál je krásný, ale křehký materiál. Příliš křehký. Co jsem pro Tebe a pro tátu mohla udělat ještě víc? Možná jsme se my dvě po tom pekle začaly mít příliš dobře, a v rámci nějaké podivné rovnováhy, která jde mimo nás, jsme si musely vytvořit těžko překonatelný problém. Teď je pro mě důležitý i Kamil. Ať si o něm myslíš cokoliv, je to dobrý a charakterní člověk, kterého miluji a vážím si ho. Nesmírně mně pomohl, to on nás dostal z vězení od táty. Jsi v nezáviděníhodné situaci. S Jakubem se znáš krátce a zatím Ti lepší podmínky k životu nenabízí. S tátou jsi byla nešťastná, teď jsi i se mnou. Zidealizovala sis mě a já Tě zklamala. Musíš se smířit s tím, že jsem jenom normální, obyčejný člověk, který má prachsprosté lidské potřeby a touží po hezkém vztahu. Nestydím se za to. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189054