Beata. „A toalety máte kde?“ „Támhle v rohu. Podám vám klíček, slečno!“ Když se zamkla, přistoupila nejdřív k zrcadlu. S obavou si nasadila brýle. Ale tvář, na kterou hleděla, neodrážela její vnitřní krizi. Vypadala smutně, ale pořád ještě udržovaně. Ani vlasy kupodivu nezplihly do odporných provázků, i po tom dešti na ruzyňském letišti. To bylo dneska? žasla nad relativitou času. „Co je to za kočku, znáš ji?“ zaslechla přes dveře zvědavý mužský hlas. „O tu se ty laskavě nestarej!“ odpověděla přísně hostinská. „To je Béďova holka.“ S uchem na dveřích čekala, zda hovor bude ještě nějak pokračovat, ale slyšela už jen ťukání tága. Když pak vyšla, s čerstvě nalíčenými rty, a vracela té milé paní hospodské klíček, cítila, jak ji pozoruje desítka očí. Přesto se jí podařilo dojít do přední místnosti bez zakopnutí. Dokonce ani nepříjemné červené skvrny na krku ji tentokrát nepostihly. S úlevou si sedla na lavici vedle řidiče (Bedřicha?) a pohlédla na stůl. Bylo na něm šest šálků s ponořenými sáčky ovocného čaje. „Nevěděl jsem, který máte ráda. Tohle je zahradní směs, tady jarní a tohle lesní. Pak tu máme borůvku, mateřídoušku a mátu. Kterým začnete?“ „Borůvkovým! Ten neznám.“ „Já si vezmu mateřídouškový. Tady píšou, že je dobrý na srdce.“ „Vy máte něco se srdcem?“ nevěřila. „Nevím. Ale preventivně to vypiju.“ Napoleonova šavle byla řízná a skvěle kořeněná, zato brambory se pobytem v mikrovlnce nevábně seschly. Ovšem pánové se na talíře moc nesoustředili, nečekaná přítomnost mladé ženy pro ně byla lákavějším soustem. „Tak tomu říkám večírek s překvapením!“ liboval si ředitel ČSA, sedící přímo proti baletce. „Bravo, konzule!“ přidal se k pochvale i škodovák. Ředitel Kára se slastně pohupoval na židli, jak tlusté dítě v kočárku zaparkovaném před cukrárnou. Nechtěl ty jsi jít močit? připomínal mu zamračeným pohledem David, který si navzdory smokingu začínal připadat jako uvaděč v předměstském kině, kam kvůli lijáku vstoupila kandidátka na Oscara. „Jsem 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189052