XCVII
spisovatelů, čekal jsem, že za každým sloupem, za každým stromem stojí nějakej estébák, anebo aspoň jejich agent. Proto mi taky chvíli trvalo, než jsem s panem Grünem rozvázal. Ale přeskočme ten vleklý mezičas a přejděme hned k jádru věci. Pan Grün strávil několik roků v nacistickém kon centračním lágru. Ale netajil se tím, že tam nebyl kvůli odboji, nýbrž že ho chytli s černou zabijačkou. Černý trh němečtí okupanti tvrdě likvidovali. Zlé je, že si už taky nevzpomenu, jestli mluvil o Buchenwaldu u Výmaru anebo o Dachau u Mnicho va, anebo snad o nějakém dalším lágru. Vím jenom, že to nebyl vyhlazovací, ale pracovní tábor. A když měl člověk hodně štěstí, tvrdil pan Grün, nemusel tam zgebnout. A prý tam občas bývala i sranda. Nejvíc židovských anekdot posbíral právě tam, od svých spoluvězňů, kteří věděli, že nepřežijí, a bylo jim líto vzít si ty anekdoty s sebou do spalovacích pecí. Nejhorší prý ale byl pochod smrti, totiž těsně před koncem války, kdy je před postupujícími Spojenci hnali z lágrů. Bohužel si taky už nevzpomenu na jméno toho Poláka, o němž a kvůli němuž mi to pan Grün vyprávěl. A nechci si to jméno vymýšlet. Zemřel právě při tom pochodu smrti a pan Grün se postaral, aby neskončil v masovém hrobě. Zatáhl ho do jámy, nejspíš po nějaké bombě, a tam ho pohřbil a dokonce ulomil větvičku, která se podobala malému kříži. Stá lo ho to všechno obrovskou námahu, bylo studené jarní ráno, esesáci seděli při ohníčku a pobaveně ho pozorovali. Tenhle moment z toho Grünova vyprávění si překvapivě pamatuju, aspoň si myslím, že si ho takhle pamatuju, ale taky si myslím, že to není
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188984
XCVIII
zas tak překvapivé, protože jsem vysazenej na příběhy a celej život sbírám právě takovéhle zámotky příběhů. Bylo mi jasný, tvrdil pan Grün, že ho musím aspoň řádně pohřbít. Slíbil jsem mu totiž něco, o čem jsem předem věděl, že to nesplním. A takhle jsem měl pocit, že jsem s ním pohřbil i ten slib. Načež tam seděl a vyčkávavě mlčel. Pochopil jsem, že teď po mně chce, abych se zeptal, co to bylo za slib. Ale než jsem se stačil zeptat, předešel mě otázkou. Slyšel jsem, Juro, na Svobodný Evropě, že zaká zaní spisovatelé jsou teď často v kotelnách. Patříš k nim? Ale to byla právě ta otázka, jíž jsem se bál. I zapřel jsem to jak Petr Krista. Nepatřím k nim, pane Grüne. Nevím, o kom mluvíte. Koukl na mě a rozesmál se. Ale tos to pomotal. Přece nemůžeš tvrdit, že k nim nepatříš, když zároveň tvrdíš, že nevíš, o kom to mluvím. Ale to bys mě fakt nasral, kdyby sis myslel, že jsem nějakej udavač. Dohrajem to, nabídl. Byla to jednoduchá koncovka, kde jsem už po ně kolika dalších tazích neměl kam uhnout s králem. Ten následující rozhovor s panem Grünem si teď jen tak přibližně vymýšlím. Nepamatuju si z něho ani slovo. Vím jenom a pouze, že takhle nějak a podobně se snad odehrál. Snad. Pokračujme. Položil jsem figurku krále. Měla mně tady v brněnským nakladatelství vyjít knížka. Ale nevyjde, že? Vykašli se na ně. Mám pro tebe velkej námět na román. Ale to je přeci blbost, když nesmím publikovat. No teď je taková doba, že nesmíš, ale přijde zas jiná a budeš smět, navrhl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188984
XCIX
Nevěděl jsem, že jste takovej optimista, pane Grüne. Mám pro tebe fakt velkej námět. Ale já mám svý náměty, nepotřebuju cizí. Ani bych cizí neuměl. Jsou spisovatelé, co to umí, co chodí jak lvi řvoucí hledajíce nějaký cizí náměty. Ale pokud jsem teda já vůbec nějakej spisovatel, tak jsem ten, co umí pouze vlastní náměty. Kecy. Zvedli jsme se a obešli kontrolní budíky a zapsali stavy průtoku mazutu. Když jsme se vrátili ke stolku, nabídl: Na tvým místě bych si napřed vyslechl ten námět a pak by se třeba vidělo, ne? Ale to je zbytečný. Já bych si o koncentrácích ani netroufl. Myslím si, že o koncentrácích smí pouze ti, co tam byli. Takovej Arnošt Lustig. Ale ten vám to taky nenapíše. Ten teď je, pokud vím, někde v Americe. Ale to není námět o koncentrácích. Pojďme na chvíli ven. Hodili jsme na sebe kabáty, vylezli z haly a stanuli tváří v tvář jarní noci zablešené hvězdami. Chví li jsme stáli a mlčeli. Ten Polák, na jehož jméno si, Juro, ode dneška za třicet roků už nevzpomeneš, mě totiž o cosi požádal. Předal mi námět románu, který jsem měl místo něho napsat, kdyby on zgebl a já přežil. A ve slabý chvilce jsem mu to slíbil. Ale já nejsem žádnej spisovatel. Umím tak leda napsat žádost na bytovou správu o výměnu vadných radiátorů. Aha. Takže byste teď chtěl tu štafetu předat dál. Ale pane Grüne, vždyť můžete ten román napsat právě jako žádost na bytovou správu o výměnu vadných radiátorů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188984