jíte, a my musíme stát vedle vás. Jdete na záchod nebo se osprchovat, a my musíme být u toho. Co jsme udělali za zločiny my?‘ Vůbec nechápou, co se děje. Jednoho dne jsem si všiml, že je jeden voják v horší náladě než obvykle. Povídám: ‚Co se vám stalo?‘ A on odpověděl: ‚Ten člověk, ke kterému vzhlížím, kterého uctívám…‘ Jak se mu říká?“ „Mentor?“ „To je ono. Takže odpověděl: ‚Jsem smutný, protože zemřel můj mentor.‘ A já si říkal: Cože? Vždyť je to jen kluk z vesnice. Kdo tak může být jeho mentor? Tak se ptám: ‚Kdo to byl?‘ A on na to: ‚Bin Ládin. Zabili ho Američani.‘ To bylo druhého května. Úplně mě tím uzemnil. Bylo to neuvěřitelné. Správně jsem neměl dostávat žádné zprávy o světě a tenhle mládenec mi jen tak oznámí, že Američané zabili bin Ládina! Říkám mu: ‚To ale přece nebyl váš mentor.‘ Odpověděl: ‚Ale já ho uctívám. Nenávidím Američany.‘ Oni vůbec všichni tvrdí, jak nesnášejí Američany, ale ve skutečnosti to není pravda. Poslouchají americkou hudbu, mají rádi spoustu amerických věcí, ale přitom jim tvrdí, že jsou Američané brutální, šílení a nehumánní. Ta vojenská výchova se nezapře.“ „Tam jste tedy strávil šestašedesát dnů. Byl jste ještě někde jinde, na nějakém třetím místě?“ „Ne, na té základně mě nechali až dokonce. Skoro sedmdesát dnů.“ „Kdo vás vyslýchal?“ „Člověk v mém věku. Bylo na něm vidět, že vyrůstal za kulturní revoluce.“ „Voják?“ „Ne. Dřív byl v armádě, teď u policie. Mnozí policisté jsou bývalí vojáci. Byl to opravdu tvrdý chlapík.“ „Přišel za vámi hned první den?“ „Ne. Po dvou dnech. Přišel první vyšetřovatel a povídá: ‚Wej-weji, teď to za mě vezme tenhle člověk. On to teď celé povede.‘“
( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188962