Horká těla tísnící se v malé kuchyňce proměněné speciálně pro tuto příležitost v taneční parket. Množství alkoholu, které nikdo nečekal, a k tomu hudba a tanec, jež nebyly oficiální součástí programu. Pederův kolega Hasse to následující den přesně vystihl, když prohlásil, že na parketu bylo pěkné dusno. Peder si dával jednoho panáka za druhým a tancoval jako o život. Protáčel jednu kolegyni za druhou a nohy se mu samy vlnily do rytmu. Nakonec přišla na řadu i Elin Bredbergová. Měla hladkou pleť, černé vlasy a oči sršící energií. Peder takové oči neviděl poprvé v životě. Hladové a toužebné. Oči lovkyně říkající „chci to“. Peder nebyl z těch, kteří by se nechali dlouho přemlouvat. Na otevřené dveře se přece neklepe, ne? Nejprve si Elin přitáhl o něco blíž k tělu. Věnovala mu zkoumavý pohled, ale nepřestala se usmívat. Její úsměv byl tak svůdný, že jí Peder sjel rukou dolů po zádech, pevně ji chytl za zadek a políbil ji na tvář. Pohlavek, který mu vzápětí s mlasknutím uštědřila, přišel jako blesk z čistého nebe. A bylo po večírku. Peder byl přesvědčený, že na světě existují určitá nepsaná pravidla. Elin Bredbergové přece muselo být jasné, co mu svým chováním naznačuje. Druhý den, když byli oba střízliví a schopní normální konverzace, za ní Peder zašel a požadoval, aby uznala svůj díl viny, když už ne celou, což však Elin odmítla, a Peder se cítil ukřivděný, protože byl přesvědčený o tom, že on nic špatného neudělal. Teď, o dva měsíce později, seděl v pracovní době v učebně střední školy a poslouchal kecy o rovnoprávnosti od ženské, která vypadala jako strašák do zelí a nejspíš ji nikdo už sto let pořádně neošukal. Peder tiše zasténal. Proč musí být život tak nespravedlivý? Proč mu pokaždé musí něco zkazit i tu nejmenší radost? A s tím hajzlem, co na něj žaloval Margaretě Berlinové, si to ještě vyřídí. V noci v něm začalo hlodat 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188903
určité podezření, které se mu zdálo tím pravděpodobnější, čím víc o něm přemýšlel. „Muži mají moc,“ poučovala je přednášející agresivním hlasem. „Ženy ve Švédsku nemají stejná práva jako muži. A to je Švédsko považováno za jednu z nejdemokratičtějších zemí světa.“ Nadechla se a Peder si pomyslel, kdy se asi naposledy česala. „Zkusíme si takové malé cvičení,“ prohlásila přednášející rozhodným hlasem a rozhlédla se po třídě. „Potřebuju nějakého sympatického dobrovolníka.“ Nikdo se ani nepohnul. „Prosím vás,“ skřehotala ta nevábně vypadající žena. „Ničeho se nebojte. Je to jen takové malé cvičení. Uvidíte, že se vám bude líbit.“ Peder si povzdychl a jeho myšlenky se zatoulaly k Ylvě, od níž před půl rokem odešel. Od té doby trávil večery v osamění ve svém novém bytě na předměstí. Dvakrát za měsíc mu Ylva půjčila na víkend děti. Za toho půl roku zažil Peder i pár nesmyslných schůzek, z nichž nikdy nebylo nic víc než žhavý sex, který však velmi rychle vychladl. Zabořil se hlouběji do židle. Na prsou cítil nepříjemný tlak a oči ho pálily. Napadlo ho, jestli Ylva prožívá odloučení stejně. Jestli si taky připadá tak prázdná. Prázdnota. To bylo to pravé slovo. Peder se cítil strašně prázdný. Fredrice připadalo, jako by ji lékař, se kterým právě telefonovala, pozoroval. V duchu se napomenula, co ji to napadá za hlouposti. Kdyby měla hádat, jak vypadá, nejspíš by usoudila, že má prořídlé vlasy a brýle. A možná také úzké zelené oči. „Karolinu Ahlbinovou k nám ve čtvrtek přivezla sanitka,“ vyprávěl lékař Göran Ahlgren. „Diagnostikovali jsme u ní předávkování, a to konkrétně heroinem apli99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188903
kovaným injekčně do předloktí. Dělali jsme, co bylo v našich silách, abychom ji zachránili, ale měla už natolik poškozené orgány, že všechny pokusy byly marné. Zemřela necelou hodinu po přijetí.“ Fredrika si rychle dělala poznámky. „Můžu vám poslat kopii úmrtního listu,“ dodal lékař. „Tu už máme,“ odvětila Fredrika. „Pomohla by nám kopie pacientčiny celé zdravotnické dokumentace.“ Göran Ahlgren zřejmě váhal. „Máte nějaké podezření na cizí zavinění?“ zeptal se. „V jejím případě ne,“ odvětila Fredrika. „Jenže smrt Karoliny Ahlbinové souvisí s jiným úmrtím, tudíž…“ „Dobře, dobře,“ přerušil ji lékař. „Zařídím, abyste tu dokumentaci dostala nejpozději dnes odpoledne.“ Fredrika nabyla dojmu, že se lékař chystá zavěsit, a proto se rychle zeptala: „Byla u vás jako pacient už dřív?“ „Ne,“ odvětil Göran Ahlgren. „To ne.“ Ozvalo se zaklepání na dveře a do Fredričiny kanceláře vstoupila Ellen Lindová a položila na stůl složku papírů. Fredrika místo poděkování přikývla, načež Ellen zase odešla. Měly bychom si spolu někdy zajít na kávu, napadlo Fredriku, ale jen pouhé pomyšlení na to v ní vyvolalo únavu. Neměla teď sílu vídat se ani se svými nejlepšími přáteli. Göran Ahlgren si diskrétně odkašlal. „Promiňte,“ omluvila se Fredrika za svou nepozornost. „Už jenom pár posledních otázek ohledně identifikace pacientky. Měla u sebe nějaké doklady?“ „Jistě. V její kapse jsme našli peněženku s řidičským průkazem, takže jsme ji identifikovali podle fotografie, a také nám její totožnost potvrdila její sestra.“ „Prosím?“ ozvala se překvapeně Fredrika. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188903