Po chvíli se zakoukala na film, byla to nějaká detektivka. Schoulila se v křesle, s časopisem opět v ruce a s fotkou z tiráže před sebou. Koukala střídavě na ni a na film. Nakonec z toho usnula. Tak spala v křesle, televize zapnutá, časopis v ruce. Robert se na ni nemohl vynadívat. Nakonec se přece jen rozhodl. Zjistí jen, jak se má a zmizí. Nesmí ho vidět, nesmí ho pocítit. Velmi se na to soustředil. Stál u ní v pokoji v rohu místnosti, neviditelný, nepozorován. Nic. Duch. Vzduch. Zíral na ni a zatoužil se jí dotknout, pozdravit ji, promluvit s ní. Políbit ji. Najednou spatřil něco povědomého. Byl to jejich časopis! I z druhého konce místnosti poznal, na čem drží svou ruku. Byla to jejich společná fotka, tu fotili přece tenkrát, co se jim podařilo tohle číslo dát konečně dohromady, a že dalo práce! Usoudil, že si všichni, kdo se na tom podíleli, zaslouží být zveřejněni, alespoň takto. Opatrně se o krok přiblížil. Pak ještě o jeden. A další. Na stole uviděl její mobil. Ležel otočený displejem k němu, ani nevěděl, co ho ponouklo se na něj kouknout. Zarazil se. Uviděl na displeji svoje číslo. Ach jo, co to má všechno znamenat? Chtěla mu volat? Myslí na něj? Nic na světě si nepřál víc. Najednou sebou pohnula. Rychle proklouznul kolem a uklidil se zpět do rohu místnosti. Vzbudilo ji chladno. Nechala otevřené balkonové dveře, a protože celý týden se slunce neukázalo, večer již byl cítit chlad. Ne. Koukla k balkonu, dveře byly zavřené. Tohle byl jiný chlad. Tohle byl chladný vánek, který pocítíte jako jemné pohlazení. TENTO druh chladu znala. Vstala a časopis spadl z jejího klína na zem. Protáhla se jako kočka. Zůstala stát a soustředila se. Ne, asi se ji to jen zdálo. Usnula a jak předtím myslela na Roberta, jen se jí něco zdálo, když se probírala. Takové to zdání, když se probíráte z říše snů a něco vás probere, nějaký šramot nebo něco podobného a vy se proberete, ale nejste si jistí, zda to bylo doopravdy, nebo se vám to jen před chviličkou zdálo. Stála tak jako přimražená, napínajíc uši i zrak a snažíc se tak zjistit, zda to byl sen, nebo skutečnost. Nic. Hm, tak to byl sen. Ach jo. Roberte. Sebrala časopis ze země a položila ho zpět na stolek. Pak vzala mobil a uviděla jeho číslo, které stále ještě čekalo na displeji. Tak co, najdu v sobě odvahu? Dala prst znovu na zelené tlačítko. Pak zaklonila hlavu a v duchu zaklela. Ne. Nejde to. Nemůžu. On mě nechce, já se mu nemůžu vnucovat. Navíc už je bezmála půl jedenácté, to by bylo pěkně trapné. Položila telefon zpět a odešla do sprchy. Robert stál v koutku jako přikovaný. Byla tak nádherná a… myslela na něj. Určitě. A chtěla mu volat. Chtěla vytočit jeho číslo!! Proč jen si to rozmyslela? Nakonec, vlastně je dobře, že si to rozmyslela. Stejně by jí ho teď nemohl zvednout, nechal mobil doma a „odcestoval“ za ní. Chtěl se chvíli posadit do křesla, kde předtím Irča seděla a pohnul se tím směrem. Teď může. Šla se sprchovat. Nemůže ho vidět ani cítit. Jakmile byl u křesla, stále neviditelný, vtom Irča vstoupila zpět do místnosti, již jen v lehkém saténovém župánku. V koupelně si uvědomila, že nevypnula televizi a nechtěla ji nechávat zbytečně běžet. Sáhla po dálkovém ovládání, aby ji vypnula. Nešlo se již vyhnout a tak „proplul“ těsně kolem ní.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188826
Samozřejmě! - Ucítila ho. Robert se rychle odporoučel zpět do rohu. Sakra. Zaklel. Irča ztuhla jako kamenná socha. Co to bylo? Podruhé za sebou!! Takže to nebyl sen! Začínala jí nabíhat husí kůže a mrazení běhalo nahoru a dolů po páteři. To byl stejný vánek jako tenkrát na louce… trhem se otočila, a zpět. A znova. „Roberte!“ vydralo se jí z hrdla, aniž by to chtěla. Zaklonila hlavu, aby silou gravitace zatlačila slzy, které se jí draly do očí. Sedla si na gauč vedle křesla a pozorovala již ztmavlou místnost. „Roberte…“ podruhé to jméno zvládla již jen zašeptat a přemohly jí slzy. Ne pláč, jen ty známé slzy, které jí vždy proudily z očí, když se setkala s tajemnem. Robert stál v rohu místnosti a toužil se zhmotnit a ukázat se jí, promluvit s ní, políbit ji, otřít jí slzu z tváře, strhnout z ní ten župan a milovat se s ní. Bože, nemohl to udělat, nemohl udělat ani to první. Musel ji nechat s jejími myšlenkami. Soustředil všechny své síly, aby to dokázal ji teď tady nechat a přesunul se zpět k sobě domů. Tam se opět zhmotnil a připadal si opět jako člověk. Jako nešťastný, ale přece člověk. Neměl to dělat. Neměl se u ní objevovat. Samozřejmě se to stalo. Samozřejmě ho ucítila! Nešlo se tomu vyhnout. Jak předpokládal. Jedno poznání ho ale přece hřálo u srdce. Myslí na něj. Možná jí není tak lhostejný, jak si myslel. Možná přece jen…někde je zrníčko naděje, že se s ním zase smíří?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188826
DVĚ MODRÉ OČI Srpen
„Dobré ráno, Kamilo, Robert je už u sebe?“ Honza vešel do Kamiliny kanceláře ještě s jedním pánem. Kamila zvědavě zvedla oči: „Ahoj, jo přišel před chvilkou. Můžu nějak pomoct?“ zeptala se s pohledem na neznámém příchozím. „Díky, to je dobrý.“ Pak se otočil na muže, který šel vedle něj: „Pojďte se mnou.“ Oba vešli k Robertovi do kanceláře. Ten právě prohlížel příchozí emaily, a že jich po víkendu zase bylo. Nejdůležitější byl od pana Hasena, se kterým měli podepisovat novou smlouvu na nafocení módního katalogu jeho oděvní firmy plus další reklamní činnost a také na zimní vybavení, to bylo to plánované focení v zimě. Druhý pro něj důležitý byl od paní Trunkátové na nafocení nové kolekce letního plážového oblečení a plavek. To by se však konalo až někdy po novém roku, byli ale zvyklí se svými dodavateli domlouvat podrobnosti a vymýšlet detaily focení hodně dopředu, tak, aby nakonec všechno bylo naprosto dokonalé. Nesnášel polovičatou práci. Ani on, ani Honza. Pokud se jim práce nezdála naprosto TIP ŤOP, jak se říká, nikdy ji nepustili do tisku a raději zůstávali dlouho v práci, jen aby dostáli dobrému jménu firmy. NIKDY by neřekli – ‚to je dobrý, necháme to tak…‘ když by na své práci viděli jakoukoli chybičku. Z jejich pohledu samozřejmě. Jednali jako naprostí profesionálové, což byli každým coulem, svědčil o tom i úspěch jejich společnosti, který se dostavil poměrně za krátkou dobu od založení jejich společnosti, a mohli jste to také vidět na každém rohu – co se finanční stránky týká, a v každém jejich gestu a jednání se zákazníkem – co se všeho ostatního týká. Robert nyní velmi doufal, že oba kontrakty vyjdou. „Ahoj Roberte, dobré ráno, šel jsem právě k tobě, tady s těmi návrhy co vymyslel Vladan, víš, dneska tu není, tak mě prosil, ať to spolu probereme, že přijde zítra, no a potkal jsem tady toho pána, hledal tebe, má pro tebe nějakou poštu.“ „Dobrý den, mám pro vás nějaký balíček, jsem z kurýrní služby. Jste pan Donáth?“ ozval se ten neznámý. „To jsem. Mohl jste to klidně nechat u sekretářky.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188826