Konrad Lorenz | Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami
napadne mnohem slabšího v jeho hnízdě. A právě pro tento zvláštní případ, který se nestává nijak často, je tu připraveno ono podivuhodné sociální chování, jež jsem označil jako „jípání“. „Cik cik“ napadnutého majitele hnízda se začne mohutně stupňovat a potom pomalu přejde v „jíp jíp“. Pokud mu manželka nepřispěchala na pomoc už dřív, jistě přisviští s rozčepýřeným peřím teď, začne také zuřivě „jípat“ a na kazimíra zaútočí. A jestliže kazimír okamžitě neustoupí, nastane cosi neuvěřitelného. Všechny kavky, které jsou v doslechu, přiřítí se náhle s hlasitým „jíp jíp“ k dutině patřící ohroženému samečkovi a celý boj uhasne v hustém kavčím chumlu, v orgiastickém stupňování, v crescendu, accelerandu a fortissimu všeobecného „jíp jíp“. Když si ptáci takto mohutně vybijí vzrušení, tiše a střízlivě se zase rozletí. Jen majitele hnízda je slyšet, jak si ve svém domově, který teď už nic neohrožuje, tiše povídají své „cik cik“.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188694
Společníci, pro něž čas nic neznamená
K urovnání takového sporu zpravidla stačí, aby se slétlo mnoho kavek, protože i původní útočník začne „jípat“ s nimi. Člověk, který to pozoruje a je v pokušení „zlidšťovat“, by se mohl domnívat, že kazimír chce od sebe odvrátit podezření, když volá: „Chyťte zloděje!“ Ve skutečnosti však kolektivní vzrušené „jíp jíp“ útočníka prostě strhne a on vůbec neví, že příčinou celého povyku je vlastně on sám. A tak se s „jíp jíp“ zuřivě obrací na všechny strany, jako by i on hledal rušitele klidu; to znamená, že ho také skutečně hledá. Opakovaně jsem viděl, že přispěchavší členové kolonie útočníka poznali a podle okolností mu dali důkladně za vyučenou. V roce 1928 byla skutečným vladařem kavčího sídliště straka; tento nesociální pták, který je mnohem silnější než každá jednotlivá kavka, zpočátku neustále násilně vnikal do dutin patřivších různým kavčím párům; přirozeně je tím přiměl k „jípání“. Straka ovšem neměla „orgán“ pro tuto reakci, bojovala bez zábran dál, a když pak kavky společně zakročily, zřídily ji tak zle, že si velmi brzy naprosto odvykla ohrožovat kavčí hnízda a už nikdy nezpůsobila škodu ani kavkám, když hnízdily, ani jejich mláďatům — čehož jsem se vážně obával. Nejdůležitější úlohu při reakcích vyjadřovaných „jípáním“ a pronikavým křikem hrají v první řadě staří, silní a v hodnostním pořadí vysoko stojící samečkové, kteří se starají o kolektiv ještě i v jiném ohledu.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188694
Konrad Lorenz | Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami
Na podzim 1929 se velmi blízko našeho domu sneslo na pole obrovské hejno táhnoucích kavek a havranů polních, dohromady jich bylo asi sto padesát až dvě stě. A všechny moje mladé kavky z tohoto i minulého roku se do toho hejna vmísily a nedaly se objevit ani rozeznat. Doma zůstalo jen několik starých ptáků. Byla to pro mě úplná katastrofa, když jsem viděl, že mi dvouletá práce nenávratně odlétá; věděl jsem přece, jak nesmírně silně přitahuje mladé kavky táhnoucí hejno. Vždyť spousta párů černých křídel působí přímo opojně a nutí letět s sebou. Práce dvou let by byla skutečně přišla nazmar, kdyby, ano, kdyby tu nebyli Žlutozelený a Modrožlutý. Tito dva staří samečkové, jediní tak staří v kolonii, začali vyletovat z domu dolů na louky. A tam dělali něco tak neuvěřitelného, že dokonce i mne by se málem zmocnily pochybnosti, když teď o tom píšu, kdyby se toto udivující chování starých samečků opakovaně nepotvrdilo, ba dokonce nebylo experimentálně prokázáno. Oba samečkové totiž vyhledávali v tom velkém smíšeném hejnu každou jednotlivou „naši“ kavku. Potom ji zcela
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188694