C
estou domů jsme nepromluvili. Když se na hrázi bryčka se Stázkou a Jaromírem vzdálila z doslechu, zeptala se Anežka: „Jožíku, nešlo připomenout kaplanovi, žes vyslechl očitou svědkyni toho mordování?“ „Cokoliv o Marii nelze nyní prozradit. Nikomu.“ „Nikomu?“ podivila se žena. „A co když přijdou na návštěvu naše holky?“ „Kromě nás čtyř doma nesmí o přítomnosti Marie tušit živá duše,“ odpověděl jsem nesmlouvavě, „ani naše dcery, ani jejich muži.“ „A jak to chceš dlouho tajit před Stázičkou?“ „Tak dlouho, dokud u nás bude Marie pobývat.“ Vešli jsme na dvůr, radostně nás přivítala Fena a vzápětí i Jindřich, jenž vyběhl z domu s tváří nezvykle zarudlou. „To jsem rád, že jste doma!“ vykřikl. Anežka na něho spustila podezíravě. „Stalo se něco s tebou a Marií?“ „Marie se chce mocí mermo vrátit do Slaviboru,“ řekl, „musí položit kytky na hrob rodičů i bratra a poklidit v chalupě…“ „Počkej zatím tady na dvoře,“ nařídil jsem mu, „promluvím s ní sám!“ Vešel jsem do sednice, otevřel dveře od komory a vstoupil. Zapomněl jsem zaklepat, neboť v mém domě se cosi takového nedrželo zvykem, a vešel jsem pohříchu v tu nejméně vhodnou chvíli. Marie se právě svlékala, aby se umyla v lavoru. Nestačila přede mnou zakrýt nahotu. Chybou bylo, že se mi nepodařilo vychovaně se odvrátit a z komory odejít. Na malou chviličku jsem se na polonahou mladou dívku zahleděl. Její tělo bylo navzdory mladému věku výrazně žensky vyvinuté, a její svůdně tvarované prsy byly ověnčeny okružím bradavek. Slabě vyjekla a zakryla se pažemi… „Jožíku!“ vykřikla za mnou pohoršeně Anežka. Anežčin výkřik mě vzpamatoval a vrátil ke slušnosti. „Nekřič,“ žádal jsem, „ať nás nezaslechne na dvoře Jindřich!“ „Že se nestydíš!“ pravila káravě v sednici, když jsem opustil komoru a zavřel za sebou dveře. „Zíráš jak nadrženej kozel.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188460
„I kuš,“ bránil jsem se, „nemohl jsem přece tušit, že se to děvče svlékne.“ „Jenomže tys čučel!“ Anežka se svými výčitkami nebyla k zastavení. „Jen nezapírej, seš na ženský, já ti vidím až do žaludku,“ láteřila a já ji přitom zatáhl do ložní světnice, aby ji nebylo slyšet. „Moc dobře jsem si všimla, s jakou dychtivostí ses díval na mladou cestářovou, když si o žních vyhrnula sukni, aby si v našem rybníku ochladila nohy, div ti oči nevypadly. A minulou neděli jsi neodtrhnul oči od výstřihu paní písařové. A proč? Poněvadž má větší a pěknější kozičky než já?“ „Kroť se, ženo!“ vykřikl jsem ostře, abych zarazil její láteření. „Dovoluješ si pochybovat o mé cti? Urážíš mou věrnost!“ A když se zarazila a zrozpačitěla, dodal jsem mírněji, ale pořád pohněvaně: „Copak za všechna ta léta nepoznalas, že se mi líbí jediná ženská?“ „Která?“ vyjekla a polkla nasucho. „Copak nechápeš?“ Jako by se mých slov polekala. „Cos to řek?“ „Že se mi líbíš ty a žádná jiná.“ Zavrtěla odmítavě hlavou, rozhodila bezradně paže. „Jen aby!“ hlesla, usedla na postel a dala se do pláče. „Jinačí to už nebude,“ řekl jsem, „ale za Marií musím!“ „Proč?“ vzlykla. „Protože mám strach z jejího umanutí.“ „Z jakého?“ „Jít do Slaviboru.“ „Ale proč, řekni mi?!“ „Myslím, že po ní pasou i tam.“ „Jak myslíš…“ Anežka mávla odevzdaně pravicí. „Snad už se oblékla…“ Vrátil jsem přes sednici do komory. Tentokrát jsem zaklepal. Umím pochopit, že přebývání v místnosti s jediným malým okénkem, s jedinou postelí bez dalšího nábytku, zato mezi množstvím polic s odloženými krámy a s věšáky nejrůznějšího oblečení, není
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188460
právě radostí pro mladé dívky. A Marie byla skutečně ve smutném rozpoložení, už oděná. „Je pravda, děvče, že se chceš vrátit se Slaviboru?“ „Jindřich mě musel přidržet,“ bědovala, „jinak bych utekla, pane Bukovský.“ „Tak moc se ti chce navštívit hrob tvé rodiny?“ zeptal jsem se. Neodpověděla a sklopila oči. „Rozumím, Marie, proč chceš navštívit domov, leč vzdálit se z úkrytu je pro tebe krajně nebezpečné. Však jsi vyslechla ty dva jezdce, jak tě sháněli. Ptali se po tobě dokonce v Čejkově i v Chrástově, a jistě po tobě pátrají na dalších místech. Buď ráda, že nikdo netuší o tvém úkrytu u nás.“ „Já vím, pane Bukovský,“ zvedla ke mně teskné oči, „já vím, ale chtěla bych aspoň na chviličku vidět, kam Brnkálek naše pochoval.“ „Dokud o tobě nikdo netuší, nemůže se ti nic přihodit,“ pravil jsem varovně, „a ani Brnkálek netuší, žes to přepadení přečkala ve zdraví.“ „Bez Brnkálka hroby nenajdu,“ vzdychala, „a Jindřich povídal, že by mě tam, až se notně setmí a zaleze-li měsíc za mraky, s vaším svolením doprovodil, jenže on ani já nevíme, kde ty hroby jsou.“ Odmlčeli jsme se. Dívka na mne upřeně hleděla prosebným zrakem a já ten její pohled dlouho nevydržel. Jak jsem přemýšlel, co učinit, vstrčila do dveří hlavu Anežka, abychom šli do sednice k obědu. „Doprovodíme tě tam s Jindřichem společně,“ rozhodl jsem, „viděl jsem to místo za světla, doufám, že tam budu trefit i potmě.“ Marii se rozjasnila tvář. „Já věděla, že jste hodnej, pane Bukovský.“ Po těch slovech blýskla po mně žena významně očima, ale neřekla nic.
D
o půlnoci bylo daleko a už nebylo vidět na krok. Spoléhal jsem na to, že v tuto takříkajíc nekřesťanskou hodinu všichni spí a v okruhu deseti mil se žádní ponocný nevyskytuje.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188460