Lenka Chalupová
Tušil, že je zle. Modlil se za dvě věci: aby ta záchranka nejela pro Leu. A aby ho s tím alkoholem v krvi nechytili dopraváci.
Smrt si zaslouží. Za to, co udělala v létě roku 1990, pro ni bude smrt odměnou. Denně se modlím, aby se už Leona Maxová neprobudila. Škoda, té dávky jedu mohlo být víc. Tak tohle byla síla! „Dopis nám někdo hodil do policejní schránky důvěry. Zdá se, že je ten případ složitější, než se zdálo. Každopádně jsem přesvědčený, že ho psal vrah. Kromě pár lidí z našeho okruhu přece nikdo nevěděl, že měla v těle jed. Nebo jsi, Marku, někde něco kváknul?“ zeptal se Sterna jeho nadřízený, major Kalábus. Bylo pondělní ráno a Stern si na téhle poradě připadal jako pitomec. Proč si, sakra, ten starý vůl pořád myslí, že je místní drbna? Tohle ho fakt uráželo. Přitom k případu Maxová přistupoval takřka nadstandardně. Chtěl se svému šéfovi dnes pochlubit, jak zdatně na té věci pracuje – a on ho takhle ztrapní před kolegy. Zase! A to zdaleka nebylo všechno. „Nevím, jestli na tyhle věci stačíš. Případ Maxová teď povede Adam Bernát. Přece jenom má víc zkušeností a úspěchů, je precizní a má dar předvídavosti.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188341
Utopená
Proboha. A on snad ne? To byla tedy pěkná podpásovka. Ptal se sám sebe: proč mě pořád kolegové tak podceňují? Může za to snad to, že jsem moc nevyrostl? Jsem pak pro ně snadným terčem ubohých vtípků… Minule se ho třeba ptali, jestli dosáhne z houpacího koně na zem, a předtím zase, jestli když jde v bance k přepážce, nepotřebuje dřevěnou stoličku. Jako pokaždé, když mu takhle valchovali sebevědomí, přemýšlel, jestli s tím nepraští a nezačne se naplno věnovat koním. Ti ho nikdy nezradili. Z porady odcházel otrávený a naštvaný. Adam sice patřil k těm lepším chlapům z jejich týmu, ale stejně to nemohlo zmírnit fakt, že Markovi šéf nevěří. Jediným pozitivním momentem bylo to, že ten anonymní dopis, psaný na počítači, dal do ruky jemu, a ne Adamu Bernátovi. „Já dnes ještě musím doklepnout jednu věc, takže na tom začneme spolu makat zítra. Dnes aspoň vyzpovídej matku Maxové a zeptej se jí, co se mohlo její dceři stát v létě roku 1990. Pochybuji sice, že si na to po třiadvaceti letech vzpomene, ale zkusit to můžeš. Vlastně musíš,“ řekl mu Adam. Tím se Marek zase jenom naježil. Copak si vážně myslí, že je takový blbec? Hraběcí rady nepotřebuje, sám nejlíp ví, co má dělat. Do prvorepublikového činžovního domu vstupoval s nechutí. S Leoninou matkou se domluvil telefonicky, takže najisto věděl, že bude doma. Trochu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188341
Lenka Chalupová
ji napnul, když se zmínil, že má něco nového, co by jim mohlo pomoci v pátrání. Otevřela mu v šatové zástěře a v trepkách, obličej měla svěšený, propadlý, vrásčitý. Uvědomil si, jak za těch pár dnů zestárla. Když ji viděl poprvé, vůbec nevypadala jako matka pětačtyřicetileté ženské. Teď to byla stařenka. Usadila ho v salonku a šla do kuchyně vařit kávu pro oba. Marek si zatím vytáhl z aktovky bloček na poznámky a tužku, plechovkovou kolu a diktafon. Strašně moc si přál, aby se dnes něčeho chytil a zítra už kolegu Adama mohl poslat do háje – jenže si sám nebyl jistý, jestli to bude tak jednoduché. Maria Maxová měla ve tváři vyděšený výraz. „Léto roku devadesát?“ zeptala se, jako by si nebyla jistá, že se nepřeslechla. Ale rozuměla dobře. „Tehdy zemřel můj muž. Leonin táta. Panebože, snad se jí nikdo nemstil za jeho komunistickou minulost! Tohle je prokletí. Byl předseda národního výboru a později taky poslanec, ale nikdy nic špatného neudělal. Lidi ho měli rádi a on je. Ale když v listopadu roku osmdesát devět udělali studenti v Praze ten převrat, najednou z něj bylo jakési monstrum. Málem mu připsali i padesátá léta a proces s Horákovou. Leoně to všechno ve škole uškodilo, ztratila řadu přátel, protože se na ni najednou začali dívat skrz prsty. Ale stejně patřila k nejlepším studentům. V létě roku devadesát škola zařídila dva tříměsíční 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188341