Důležité není patrně jen místo, kde mě zabijí, a správný okamžik, ale taky kdo to provede, proletělo mu hlavou. O tom všem Morygor svého služebníka, boha mrazu Frogyrra, určitě přesně poučil. Gorian zvedl hlavu a přemýšlel, co udělat. Natáhl ruku, s pomocí Prastaré síly vyrval dýku z hvězdného kovu z ruky mrazivého válečníka, který ji mezitím konečně vytáhl z lebky, a ve zlomku vteřiny měl Gorian svou zbraň opět u sebe. Jestli mu pomůže, nevěděl. Udělal to jen z čirého zoufalství. A zhruba ve stejnou chvíli vyšlehlo z lebky na konci holi černé světlo mířící na Goriana. Strašlivá síla strhla Goriana na zem tak jako předtím jeho otce. Pár chvil lapal po dechu a myslel, že se udusí. Nedokázal se pohnout ani o píď. Pokusil se mrštit dýkou a zasáhnout druhé oko boha mrazu, jenže dýku to rovněž tisklo k zemi. Frogyrr se ke Gorianovi přiblížil na několik kroků a vzpřímil se. Část houfu sněžných krkavců mu kroužila těsně kolem hlavy. Z oka, ve kterém stále ještě vězel Gorianův meč, se sykotem kapala černá krev. A pokaždé, když kapka dopadla na zem, vyrazila z půdy strašlivě páchnoucí pára. Ten puch se nedal srovnat s ničím, co Gorian do té doby poznal. Po celou dobu vězel v moci černého světla, které jej naprosto ochromovalo. Nedokázal pohnout ani očima a jeho pohled působil upřeně a mrtvě. Černé světlo obklopovalo jeho tělo jako tmavý přelud. Pak náhle paprsek sršící z lebky na mrožovinové holi pohasl. Neznamenalo to však, že by Gorian znovu plně nabyl svých sil a mohl se trochu napřímit. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188167