trochu sliznaté rostliny, poddajné stonky, které nikdy neprorazily skrz vodní hladinu. Jeli jsme dál, kolem rybářských můstků, které z podrostu vyčnívaly do jezera. Zastavili jsme na mýtině. Odtud jsem Bennovi mohla nejlíp ukázat, že jezero vlastně sestává ze dvou polovin. Mezi nimi stála štěrkovna. Moc toho z ní už taky nezbylo, jenom haldy štěrku a písku. Ještě před pár lety tu byly vysoké propírací věže, dopravní pásy, plovoucí bagry, odvodňovací a kalové trubky. Stačilo na ni jen pohlédnout a už mi v uších zněl hluk klapajících kamenů, valících se rourami, síty a pračkami. V duchu jsem slyšela hučení a bublání vody, co se hrnula zpátky do jezera z vynořující se lžíce bagru. Pak se lžíce nad náklaďákem vyklopila a miliony kamínků se s řevem vyvalily do železných korb. Teď bylo tady dole úplné ticho a vedle pískových hor se rozprostírala světlá pláž. Voda byla světlezelená, téměř tyrkysová. Tam se pak o víkendech rozložili lidé chtiví koupání, oni politováníhodní lidé z Pforzheimu a okolí, kteří zjevně neměli vlastní jezera, a proto museli vpadnout se svými grily a nafukovacími delfíny právě k nám. Zase jsme nasedli na kola a jeli dál kolem druhé poloviny podlouhlého bagroviště. Voda potemněla. Tam, kde jsme si jako děti hrávali a koupávali se, kde jsme se vždycky nechali spálit sluncem, abychom „pak byli hnědí“, kde jsme z šedého bahna celé hodiny zadumaně stavěli bortící se hrady, tam teď bylo všechno zarostlé. Heidrun často chodívala plavat se mnou, mockrát s sebou brávala taky Andrease nebo děti od sousedů. Ráda by měla více dětí, „žádné další už ale nepřišlo“. Heidrun a ostatní matky se převlékaly v obrovských froté pelerínách. Kolem krku se
katharina hagena
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187995
ten „vak“ stáhl takovým tlustým provazem a uvnitř se krčily, skláněly a svíjely naše matky jako při nějakém zvláštním tanci. Lokty a zadky se v pytli tlačily do toho froté, takže se vak všemi směry různě boulil. Jejich obličeje přitom získávaly takový zadumaný výraz. Občas se některá z matek ponořila do temna svého vaku a po chvíli se zase vynořila, supící a rozohněná, asi si na sebe oblékla něco obráceně nebo nemohla najít druhý díl plavek. Po pár minutách strkání a soukání si matky těžký pytel z froté přetáhly přes hlavu a stanuly na dece buď v bikinách, nebo v šatech, podle toho, jestli k jezeru teprve přišly, nebo už odcházely. Náš vak byl korálově červené barvy s modrým akantovým vzorem a modrým provazem. Začátkem osmdesátých let se ale Heidrun začala za svou ostýchavost stydět, zvláště když si všimla, že ostatní matky už žádné vaky nepoužívají. Navykla si převlékat se do bikin už doma. A po koupání to zkrátka muselo jít rychle. Bez vaku šlo převlékání úplně snadno, protože na ně člověk taky mnohem líp viděl. Náš vak rozstříhala na dvaapadesát hadříků. Ještě pořád je používáme. Ukázala jsem Bennovi, kde kdysi stávala dřevěná věž Spolku německých vodních záchranářů, na které ovšem naštěstí nikdo z oné společnosti nikdy neseděl. Byl by tam hned dostal úpal a sám by musel být zachraňován. Věž už byla pryč, les postoupil téměř až ke kraji jezera a stromy byly natolik vzrostlé, že na tuto část vodní plochy skoro nedopadalo slunce. V zelené houštině se těžce vznášela vůně medvědího česneku. Setmělo se. V jezeře cosi žbluňklo, nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká ryba, pak to zašplouchalo znovu a potom ještě jednou. Rákosí se začalo otřásat, praskat a šustit. Seskočili
o spánku a mizení
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187995
jsme z kol, položili je na zem a popošli pár kroků dolů k vodě. Benno se zarazil a prudce se nadechl a vtom jsem to taky uviděla. V rákosí vedle sebe dřepěly, namačkané hlava na hlavě, tlusté žáby. Některé ležely ve vodě a části jejich hlav a hřbetů vyčnívaly nad hladinu. Jiné seděly mezi stonky, které se jim vtláčely do tučných těl, a vypadaly tak ještě bujněji a nadmutěji. „Skokani volští!“ Benno téměř vykřikl, hnědozelená zvířata ale zcela netečně setrvala na svých místech. „Jo. Já vím. Jsou tady už léta. Když jsem tady dřív bydlela, ještě tu nebyli, sotva jsem ale odešla, odněkud se objevili. Žerou všechno, jiné žáby, ptačí vajíčka, ptačí mladý, ryby, kačeny.“ „Kačeny?“ „Jo, fakt. Uvnitř jedné žáby našli kachnu. Lidi z rybářskýho spolku v noci vytahují jejich pulce z vody.“ „Pulce… a jak velcí proboha jsou?“ Roztáhla jsem palec a ukazovák nejvíc, jak jen to šlo. „Ti, co jsem viděla, byli asi takhle velcí.“ Benno se podíval na mou ruku s odporem. Strčila jsem si ji do kapsy u sukně. „Byly roky, kdy si tady lidi mysleli, že žáby konečně zmizely, ale ony se zase vrátily. Nemají žádný nepřátele, aspoň žádný, kterých by se měly obávat, požírají tady veškerou faunu. Hodně takovýchhle bagrovišť je tady v okolí propojených, takže by zanedlouho mohly zpustošit celou oblast kolem Horního Rýna. A nedovedeš si představit, jakej dělají rámus. Nikdo netuší, kterej blázen je tady vysadil. Jsou jako mor.“ Benno pokyvoval. „Prokletí.“ „Pro mě za mě, třeba prokletí. Něco, čeho se už nikdo nikdy úplně nezbaví.“
katharina hagena
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187995