trochu sliznaté rostliny, poddajné stonky, které nikdy neprorazily skrz vodní hladinu. Jeli jsme dál, kolem rybářských můstků, které z podrostu vyčnívaly do jezera. Zastavili jsme na mýtině. Odtud jsem Bennovi mohla nejlíp ukázat, že jezero vlastně sestává ze dvou polovin. Mezi nimi stála štěrkovna. Moc toho z ní už taky nezbylo, jenom haldy štěrku a písku. Ještě před pár lety tu byly vysoké propírací věže, dopravní pásy, plovoucí bagry, odvodňovací a kalové trubky. Stačilo na ni jen pohlédnout a už mi v uších zněl hluk klapajících kamenů, valících se rourami, síty a pračkami. V duchu jsem slyšela hučení a bublání vody, co se hrnula zpátky do jezera z vynořující se lžíce bagru. Pak se lžíce nad náklaďákem vyklopila a miliony kamínků se s řevem vyvalily do železných korb. Teď bylo tady dole úplné ticho a vedle pískových hor se rozprostírala světlá pláž. Voda byla světlezelená, téměř tyrkysová. Tam se pak o víkendech rozložili lidé chtiví koupání, oni politováníhodní lidé z Pforzheimu a okolí, kteří zjevně neměli vlastní jezera, a proto museli vpadnout se svými grily a nafukovacími delfíny právě k nám. Zase jsme nasedli na kola a jeli dál kolem druhé poloviny podlouhlého bagroviště. Voda potemněla. Tam, kde jsme si jako děti hrávali a koupávali se, kde jsme se vždycky nechali spálit sluncem, abychom „pak byli hnědí“, kde jsme z šedého bahna celé hodiny zadumaně stavěli bortící se hrady, tam teď bylo všechno zarostlé. Heidrun často chodívala plavat se mnou, mockrát s sebou brávala taky Andrease nebo děti od sousedů. Ráda by měla více dětí, „žádné další už ale nepřišlo“. Heidrun a ostatní matky se převlékaly v obrovských froté pelerínách. Kolem krku se
katharina hagena
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187995