NA CO SE PTAJÍ MUŽI
úrokových sazeb úplně zmatená. Nevyřídil bys tu hypotéku raději sám? Jenom bych ti v bance překážela…“ Díky emancipačnímu hnutí tato jednoduchá metoda bohužel v praxi funguje stále méně. Přesto bych, být mužem, byla raději ve střehu vždy, když se nějaká příslušnice něžnějšího pohlaví jeví roztomile hloupoučká. Aby vás svou hloupostí nepřechytračila…
PROČ JE MNOHEM VÍC ŠÉFKUCHAŘŮ NEŽ ŠÉFKUCHAŘEK? VAŘENÍ JE PŘECE SPÍŠE TRADIČNÍ ČINNOST ŽEN. Psycholog:
Vaření doma a šéfování profesionální kuchyni, to je srovnání připomínající porovnávání jízdy na mopedu a ve formuli jedna. Fyzicky i psychicky namáhavá práce, dlouhá a nevýhodně rozložená pracovní doba, stres, je-li hostů moc (nebo málo), nutnost sladit složitě propletené zájmy strávníků, zaměstnanců, majitelů, dodavatelů atd. Zřejmě to není nic pro ženy. Psychoanalytikům je navíc jasné, že vysoká čepice symbolizuje mužům totéž jako velké a silné auto. Takto vybavený muž se stává (nejen) symbolickým vládcem nad uspokojením orálních libidinózních pocitů hostů. Evidentní je i souvislost mezi orálním a análním uspokojením souvisejícím s pravidelným odstraňováním nestrávených zbytků potravy.
Šelma:
No, pane kolego! Kam až to zacházíte! Pravdou je, že si až teď uvědomuji, že s „šéfkuchařkou“ jsem se za celý svůj dlouhý život nesetkala. Myslím, že v tom bude něco trochu mystického, protože náročnou organizaci několika činností a mnoha zúčastněných osob zvládají ženy na všelijakých manažerských postech hravě. V tom problém jistě není. Dokonce marně přemýšlím, které jiné povolání, snad kromě hornictví, zůstalo tak naprostou doménou mužů. Ženy přece dávno jezdí s buldozerem a vládnou světovým mocnostem…
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187956
NA CO SE PTAJÍ MUŽI
Nevím. Vaření po mužském způsobu je spíše svého druhu umění. Ženské vaření je pojato spíše jako péče. Každý ví, že je mezi nimi rozdíl (ačkoli bych netvrdila, že muži vaří vždy lépe, jak je to někdy prezentováno). Nic z toho ovšem nevysvětluje, proč nejsou „šéfkuchařky“. Asi to opravdu bude tou čepicí.
PROČ ŽENY, KTERÉ TOLIK STOJÍ O KOMUNIKACI, NECHÁPOU, ŽE MUŽI NECHODÍ ZA PROSTITUTKAMI JEN Z TOUHY PO SEXU, ALE CHTĚJÍ SI I POPOVÍDAT? Psycholog:
Určitě na tom něco je, leč termín „popovídat“ vyžaduje vysvětlení. Manželky a blízké přítelkyně si rády povídají buď o svých, nebo společných problémech. Navíc vyžadují naslouchání, vcítění se a pochopení. Muž je zde takříkajíc „pro ně“. Povídání iniciují tehdy, když samy chtějí. Připusťme, že je to často, ale… Lehké ženy volí přístup: „Pánové, jsme tu pro vás!“ Naslouchají a podněcují mužovo povídání v čase, kdy si on chce povídat. Nebývá zvykem, aby klienta informovaly o svých starostech. Ani v náznaku neočekávají dlouhodobou emoční podporu. Na muži je, jaké téma k rozhovoru zvolí, od odreagování stížnostmi na osud, práci, manželku, děti či neúspěch Sparty ve fotbalové lize až k mluvě tak vulgární, že i vzdělanec poněkud připomíná kanál.
Šelma:
Tak za prvé. S prostitutkou si nechodíte popovídat, prostitutce se chodíte vypovídat, doslova odlehčit si… A to je oproti normální, rovnoprávné komunikaci dost zásadní rozdíl. Je to podobné jako vylévat si srdce barmanovi, anonymnímu „příteli“ na Facebooku nebo kterékoli osobě, na které vám nezáleží, před níž tudíž nemáte problém vypadat jako slaboch nebo hlupák. Manželce, ba ani většině blízkých kamarádů, se problémy nesvěřují s takovou lehkostí, poněvadž to narušuje mužovo sebevědomí a vytváří závazky. Prostitutka se nikdy nebude pídit,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187956
NA CO SE PTAJÍ MUŽI
zda jste minulý problém již vyřešil, a nebude vás peskovat, ani trapně účastně vzdychat, když zjistí, že opět nikoli. Do jisté míry se to podobá i svěřování problémů mamince, psychologovi, psychiatrovi nebo knězi. Určité rozdíly tu jsou, ale společné je to, že druhá strana do komunikace nevstupuje s vlastními starostmi (ani radostmi), nesoudí vás (nebo neměla by) a nenárokuje emoční vzájemnost. A manželka to pochopitelně nevidí ráda. Tedy nic z výše uvedeného. Oficiálně samozřejmě nemůže protestovat proti návštěvě psychologa (někdy vás tam dokonce sama pošle), ale nadšená z toho není. Z úplně stejných důvodů jako vadí i vám, když vaše žena „vynáší problémy ven“, dává vaši pověst v sázku, nechává se případně ovlivňovat jinými (ach, ty kamarádky!) a vůbec směruje své emoce kamkoli jinam než na vás osobně. Možná vás to udiví, ale ještě nejlépe z tohoto hlediska vycházejí kamarádi. Tiše totiž předpokládáme, že s nimi řešíte jen nějaké irelevantní záležitosti (fotbal, auta), které nezahrnují city: naše výsostné právo na vaše srdce není tudíž ohroženo. Pokud tedy jde o prostitutky, řada žen by vám dokonce řekla, že jim méně vadí sex než ono „popovídání“. Ale v zásadě vadí obojí, a to tak, že strašně. Je to zrada důvěry a urážka všeho, co mezi vámi je, nebo by být mělo. Existují tolerantní ženy, které se přes to „velkoryse přenesou“. Já k nim nepatřím. Avšak! Místo toho, abych se zde pustila do plamenného horlení proti prostituci a mužské morální nedostačivosti, tak najednou úplně otočím. A sebekriticky přiznám, že my ženy děláme v komunikaci s muži několik zásadních chyb. Nechci tím naznačit, že tím naše citlivé chlapce vháníme do náručí lehkých slečen, nicméně jsem si vědoma, že tím škodíme jak jim, tak samy sobě. Zajdu dokonce tak daleko, že prohlásím řadu typicky ženských komunikačních vzorců za projev sobectví a nedospělosti. Jednak mluvíme příliš mnoho. Mluvíme příliš mnoho samy o sobě a „o našem vztahu“ (který je jedním z nejdůležitějších aspektů nás samých, čili spadá též do kategorie mluvení samy o sobě). Ženy mají rády slova (prý jsou tak dokonce biologicky nastaveny) a z nějakého důvodu mají pocit, že naprosto všechna svá hnutí mysli a srdce musí slovy vyjádřit, aby vůbec měla reálnou platnost. A to od banalit až po 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187956