Tomio Okamura – Umění žít Na západ od nás to je už léta moderní trend. Lidé pěstují rajčata, jahody nebo okurky uprostřed velkoměst, v parcích, i na střechách paneláků. Na internetu jsou na prodej i sazenice tabáku. A víte, že husa je vykrmená od vylíhnutí za tři měsíce a stačí jí pouze pastva na louce za domem? Tak nějak se žilo za války – lidé sklízeli v květináči vlastní tabáček, vařili si pivo a ve skříni měli králíky a slepici. Ale tohle přece není program do války – takhle se vlastně žilo vždycky. Jen posledních padesát let díky své lenosti stále více raději nakupujeme, než sami vyrábíme. Ono i to vymyšlené zdražování solární elektřiny by nebylo od věci. To bychom hnedle začali spořit. A také bychom rychle zjistili, že nejlepší je mít elektřinu vlastní, třeba na střeše domu. Možná to skutečně pan ministr financí myslí dobře a ruinuje příjmovou stránku rozpočtu, aby nám zkvalitnil život. Dražší benzín sice připravil stát o miliardy spotřební daně, ale spousta lidí jezdí autem méně. A to je plus. Dražší potraviny možná vrátí naši úctu Božímu daru, chlebu. Čím méně sníme, tím lépe – hladovění prodlužuje věk. Druhá stránka je, že věk nám zkracují potraviny nekvalitní. Možná tam by Evropa mohla napřít svou pozornost – na nekvalitní nechutnou rychlenou zeleninu, na falešné pseudosýry a uzeniny. Obvykle dražší než kvalitnější produkty na západě. Stali jsme se předraženým odpadkovým košem Evropy. Tohle eurodotace na sběrače bylinek nenapraví. To je spíš na pár facek. Ale komu? Neptejme se hlavně EU, protože jinak na to ihned vymyslí kolonku a dotaci.
Umění žít Snad to nebude příliš morbidní, ale úvahu na téma umění žít, žít tak, abychom byli co nejspokojenější, nejde začít jinak než smrtí. To, co náš život denně ničí, je jeho plytkost a zároveň přesycenost, to, jak nám denně uniká mezi prsty, to, jak utrácíme den po dni s tím, že jednou, až budeme mít to či ono, tak začneme skutečně žít. K tomu, abychom prožili život co nejlépe, stačí relativně málo – dělat jen to, co je skutečně důležité. A co je důležité? Představte si, že do týdne umřete. Za prvé mnoho z nás nebude daleko od pravdy, za druhé najednou uvidíte svůj život naprosto jinou optikou. Hned poznáte, že nejdůležitější je pohladit dceru nebo syna, dát pusu své ženě, manželovi, usmířit se se všemi, které máte rádi, udělat radost svým přátelům. Zjistíte, že je absolutně jedno,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187886
Písmeno U jestli budete mít na autě nový lak anebo kolik přesčasů už tento měsíc v práci máte. Práce ale k dobrému životu patří. Dělejme to, co nás naplňuje – nebuďte v práci, která vás ničí. Každý den tam, kde to nenávidíte, je zbytečně ztracený. Pracujme naplno a tak, aby se za nás naši potomci nemuseli stydět, a pracujme tak, aby po nás zbyla ta nejlepší vzpomínka. Plňme si přání, i ta sebebláznivější, pokud jsou v našich silách. Peníze si do hrobu nevezmete, udělejte si dovolenou na nejvysněnějším místě světa nebo si kupte to, po čem celý život toužíte – koně, auto, papouška nebo rogalo. Věřím, že i vaše děti budou šťastnější, když uvidí, že vy jste spokojeni, než když předčasně sedřeni odejdete na věčnost. Na smrtelné posteli s vámi budou jen vaše vzpomínky, a budete-li mít štěstí, pak vaše rodina a přátelé. A tohle je klíč k nejspokojenějšímu životu. Ten, kdo si celý život plní sny, ten, kdo žije pro druhé a dává radost a sílu i druhým, ten také radost a sílu pak celý život čerpá z druhých a i z toho, co udělal a prožil. Nejdéle nežil člověk, který má nejvíc let, ale ten, kdo svůj život nejvíce procítil, napsal Jean Jacques Rousseau a nedá se s tím polemizovat. Je jedno, v co věříme a co nakonec konkrétně děláme – hudebník nebo včelař – ten, kdo žil naplno, ten také má svou číši plnou. Život má jen ten smysl, který mu dáme. Zdravotní sestra Bronnie Wareová několik let sbírala příběhy svých pacientů a napsala knihu o tom, čeho lidé nejvíc litují před smrtí. To, co napsala, není novina, znají to všichni ošetřovatelé z eldéenek a hospiců. A že to platí od nepaměti a bez ohledu na světadíly, kultury a země. Většina z umírajících si přála „aby žili život tak, jak oni sami chtěli, a nikoliv tak, jak chtěli ostatní. Tragédií života není smrt, ale to, čemu v sobě dovolíme zemřít, když jsme ještě naživu.“ Dál si lidé přáli, aby netrávili tolik času v práci. Přáli si odvahu lidem říct, co cítí. Jak je milují, jak o ně stojí. Nejen rodině, ale také svým přátelům. Přál bych si více být se svými přáteli. Vlastně skoro každý pacient toužil před smrtí vidět své přátele, kamarády. Podle Wareové je to důkaz, že přátelství je jedním z nejdůležitějších životních faktorů. „Ženy i muži litovali, že si na své přátele neudělali dost času, že jejich vztahu nevěnovali dostatek trpělivosti a několik let je neviděli.“ Umírající si přáli být šťastnější. „Mnoho lidí si až tehdy uvědomilo, že je to otázka volby. Pacienti se mi svěřovali, že ze strachu, z obav před změnou či z pohodlnosti zůstávali žít v zajetých kolejích, i když jim to nevyhovovalo,“ uvádí Wareová ve své knize: „Nakonec zjistili, že podruhé by svůj život chtěli žít jinak.“ Je to neuvěřitelné, ale být šťastný se při troše štěstí dá
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187886
Tomio Okamura – Umění žít naučit, vědomě rozvíjet. Jde hlavně o stavy mysli – všímavost k druhým, sílu vůle, soustředění, dobrotivost, radost, moudrost. Čím přívětivější a tolerantnější budeme k druhým, tím více se nám radosti a tolerance, přívětivosti a laskavosti bude vracet zpět. Čím méně budeme lpět na banalitách všedního života, tím méně se budeme trápit. Pokud se na život podíváte očima umírajícího, pak vás potopa ani požár nerozhodí – to vše totiž zase zmizí. To vše uvidíte jako nepodstatné drobky na cestě životem. Umění dobře a šťastně žít znamená všeho s mírou, ale také nic si zbytečně neodříkat. Znamená to neodříkat si přátele, společnost, neodříkat si drobné radosti – dobré jídlo, milování, hudbu, čtení, film ani televizi. Znamená to ale na ničem chorobně nezáviset. V momentě, kdy se začnete přejídat nebo hodně pít nebo chorobně žárlit, je něco špatně – je to cesta k extrému, který vždy vede k neštěstí. Žijme, jako by každý náš den byl poslední – to je už klasická rada. Žijme zároveň tak, jako by před námi bylo tisíc let života, protože nikdo z nás neví dne ani hodiny a každý den, který strávíme dobrou prací nebo s dobrými přáteli, je také dobrý.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187886