Žiju s ním. Má hodnì vlnité vlasy a modré oèi.“ Zeptal jsem se, jestli jsou manželé. „Ne, nemají pochopení pro svatbu.“ Narodila se tam? „Ne, pøišla jsem na statek, když jsem byla malá. Byli jsme hroznì chudí.“ Její muž jí nebyl povìdomý. Pøikázal jsem jí, ať se v èase posune dopøedu, k další signifikantní události tohoto života. „Vidím nìco bílého… bílého se spoustou pentlí. Je to urèitì èepec. Èepec s bílými pentlemi a pírky.“ „Kdo ho má na hlavì? Je to –“ Pøerušila mì. „Paní toho domu, samozøejmì.“ Pøipadám si trochu hloupì. „Vdává se jedna z jejích dcer. Celý statek to oslavuje.“ Zeptal jsem se, jestli se o té svatbì píše v novinách. Pokud ano, požádal bych ji, aby se podívala na datum. „Ne, myslím, že noviny nemají. Nevidím nic takového.“ Bylo obtížné blíže urèit tento její život. „Vidíte na svatbì i sebe?“ zeptal jsem se. Odpovìdìla okamžitì, hlasitì šeptala. „Nejsme na svatbì. Jenom se mùžeme dívat, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187856
jak lidi pøicházejí a odcházejí. Není žádoucí, aby na ní bylo služebnictvo.“ „Co cítíte?“ „Nenávist.“ „Proè? Chovají se k vám špatnì?“ „Protože jsme chudí,“ odpovìdìla tiše, „a jsme na nich závislí. Nemùžeme se srovnávat s tím, co mají oni.“ „Opustila jste nìkdy ten statek? Anebo jste tam žila až do konce života?“ Odpovìdìla vážnì: „Prožila jsem na nìm celý život.“ Chápal jsem její smutek. Mìla život nejen tìžký, ale i beznadìjný. Postoupili jsme v èase dál, ke dni jejího úmrtí. „Vidím dùm. Ležím v posteli, ležím na posteli. Dávají mi nìco pít, nìco teplého. Voní to mátou. Je mi tìžko na prsou. Špatnì se mi dýchá… Bolí mì na prsou a v zádech… Je to pronikavá bolest… nedá se popsat.“ Dýchala rychle, povrchnì, mìla velké bolesti. Po nìkolika minutách agónie se jí oblièej zklidnil a tìlo uvolnilo. Zase zaèala dýchat normálnì. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187856
„Opustila jsem tìlo.“ Hlas jí zesílil, byl chraplavý. „Vidím nádherné svìtlo… Pøicházejí ke mnì lidi. Pøicházejí, aby mi pomohli. Nádherní lidi. Nemají strach… Cítím se úplnì lehká…“ Následovala dlouhá pauza. „Myslíte na život, který jste právì opustila?“ „To až pozdìji. Teï cítím klid. Je èas uklidnìní. Èlovìk se musí zklidnit. Duše… duše zde nachází klid. Èlovìk se zbaví tìlesné bolesti. Duše je klidná a pokojná. Je to nádherný pocit… nádherný, jako když poøád svítí slunce. To svìtlo je tak jasné! Všechno pochází ze svìtla! Z toho svìtla pøichází energie. Naše duše tam okamžitì jde. Je to, jako když nás pøitahuje magnet. Nádherné! Je to zdroj energie. Umí léèit.“ „Je barevné?“ „Hraje všemi barvami.“ Odmlèela se a odpoèívala v tom svìtle. „Co prožíváte?“ odvážil jsem se zeptat. „Nic… jen klid. Jsem mezi pøáteli. Jsou tam všichni. Vidím spoustu lidí. Nìkteré znám, jiné ne. Jsme tam a èekáme.“ Èekala a minuty pomalu ubíhaly. Rozhodl jsem se ten klid narušit. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187856