Laura Joh Rowlandová „Je to pravda,“ odpověděl Ojši, nevzrušený jeho nedůvěrou. Sano začínal chápat, proč se tenhle muž stal vůdcem sedmačtyřiceti róninů. Byl silná osobnost. Sano si sám musel dávat pozor, aby mu nepadl do područí. „Proč tedy po svém útoku pán Asano nevypověděl, jaké měl s Kirou spory?“ „Zkuste si představit sebe na jeho místě. Zasedne si na vás nějaký stařec a vy jste příliš slabý, než abyste ho dokázal přinutit, aby s vámi zacházel uctivě. Přál byste si, aby se o tom všichni dozvěděli? Nevzal byste si to raději s sebou do hrobu?“ „To má svou logiku.“ „Kromě toho pán Asano věděl, že ani vysvětlení, proč Kiru napadl, by ho nezachránilo. Tasil zbraň ve zdech hradu. Musel zemřít. Kdyby na sebe tu ostudnou záležitost prozradil, nijak by mu to nepomohlo, nebyl by v tom žádný rozdíl.“ „Naopak. Mohl v tom být velmi důležitý rozdíl,“ odporoval mu Sano. „Kira by mohl být potrestán za to, že vašeho pána vyprovokoval.“ „Kira byl potrestán.“ V drsném Ojšiho hlase zazněla radost. „Pán Asano věděl, že se postarám, aby ten mizera dostal zasloužený trest.“ „Ale trvalo vám to skoro dva roky.“ To byla další záležitost, kterou chtěl Sano vyřešit pro případ, že by to mělo nějaký vliv na pravdu o vraždě a význam pro verdikt nejvyššího soudu. „Proč jste čekal tak dlouho?“ „K tomu se dostaneme.“ V očích se mu slétaly vzpomínky jako hejno krkavců kolem mršiny, když začal vyprávět další epizodu svého příběhu.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187855
RÓNINOVA MILENKA
11
Duben 1701 Kolem čtverce ze slaměných rohoží pokrytých bílým kobercem zářily na nádvoří lucerny. Na koberci klečel pán Asano v bílém hedvábném rouchu. Na stole před ním ležel krátký meč a svitek s vlastnoručně napsanou básní. Mladistvou tvář měl ztuhlou strachem, utrpením a snahou zadržet nemístný projev emocí. Ojši stál za pánem Asanou s taseným mečem a skrýval svá muka za ponurým výrazem. Kolem nádvoří, pod nadpozemským jasem kvetoucích třešňových stromů mlčky postávali představitelé režimu. Okvětní lístky padaly jako růžový sníh, symbol pomíjivosti života. Pán Asano si třesoucíma se rukama rozhalil roucho. Jeho trhaný dech byl jediným zvukem v chladném, tichém večeru. Když na něj Ojši shlédl dolů, nebyl si jistý sám sebou, nevěděl, zda se dokáže zhostit své role v tomto rituálu. Ale byla to poslední služba milovanému pánovi, a musí ji tedy vykonat. S nadějí, že mu poslední slova pána Asana dodají síly, pohlédl Ojši na báseň.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187855
Laura Joh Rowlandová
Víc než třešňové květy, jež vítr zvou, aby je odvál v jasu, se v duchu ptám, co učinit se zbytkem jara, jarního času.
Slzy Ojšiho téměř oslepily. Jeho pán nebude žít tak dlouho, aby mohl spatřit zbytek jara! Spravedlnost udělila trest se strašnou účinností. Tohoto rána vytasil pán Asano meč na území hradu. A hned odpoledne šógun rozhodl, že ještě dnešního večera musí zemřít. Pán Asano se natáhl po meči. Uchopil ho oběma rukama a namířil hrot proti břichu. Čepel se chvěla. S námahou se pokoušel ho udržet v klidu a vzhlédl na Ojšiho. Ojšiho se zmocnila vzpomínka. V pevnosti asanovského klanu, jíž byl hrad Ako, umíral předchozí pán Asano. Jeho rodina a nejvyšší dvořané sledovali, jak se naposledy nadechl. Ojši tenkrát hleděl přes lůžko na jeho syna, osmiletého chlapce, který se právě stal daimjóem. Hoch obrátil vážné, vyděšené a prosebné oči k Ojšimu, nejlepšímu příteli mezi otcovými muži. A Ojši pokývl, aby novému pánu Asanovi naznačil, že ho bude vést a chránit po celý jeho život. Postarám se o vaše práva. A pán Asano, ujištěn tím mlčenlivým slibem, rovněž přikývl. Nyní, o dvacet let později viděl Ojši v očích svého pána stejnou prosbu. Zaplavily jej láska a bolest. I tentokrát přikývl. Pán Asano kývnutí opětoval, odvrátil se a napřímil. Pak si s hlasitým výkřikem zarazil čepel do střev. Ojši mu uťal hlavu dřív, než mohl pocítit bolest. Na svitek s verši vystříkla krev. Diváci zalapali po dechu. Padaly třešňové květy. Ojši hleděl na mrtvé tělo svého pána a v jeho žalu plál hněv. V duchu si odpřísáhl: Postarám se o vaše práva. V následujících měsících vláda Asanův dům rozpustila a oficiálně vymazala klan ze světa. Jako by nikdy nebyl, už neexistoval. Členové rodiny se choulili uvnitř hradu Ako, zatímco Ojši a tisíce dalších dvořanů se shromáždili na hradbách a hleděli na blížící se vojáky. Muži hlučně a zlostně volali: „Budeme bojovat!“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187855