„Ach,“ řekl Tyrion. Zběžně Sandoru Cleganovi pokývl a s pískáním odkráčel tak rychle, jak mu to jeho zakrslé nohy dovolovaly. Litoval prvního rytíře, který dnes přijde Ohařovi do rány. Ten muž měl velice zlou náladu. V ranní síni hostinského domu byla servírována studená, neveselá krmě. Jaime seděl u stolu s Cersei a dětmi a mluvili spolu tichými, tlumenými hlasy. „Robert je ještě v posteli?“ zeptal se Tyrion, když se sám posadil, nikým nezván, ke stolu. Jeho sestra ho provrtala stejným výrazem neskrývaného odporu, jaký pro něj nosila na tváři ode dne, kdy přišel na svět. „Je s lordem Eddardem. Jejich žal se usadil hluboko v jeho srdci.“ „Má vskutku velké srdce, náš Robert,“ řekl Jaime s líným úsměvem. Na světě toho existovalo velmi málo, co bral Jaime vážně. Tyrion to o svém bratrovi věděl a odpouštěl mu to. Během všech těch strašlivých dlouhých let jeho dětství to byl jenom Jaime, kdo mu prokazoval alespoň tu nejmenší míru náklonnosti či respektu, a za to byl Tyrion ochoten odpustit mu téměř cokoli. Přiblížil se k nim sluha. „Chléb,“ poručil mu Tyrion, „dvě z těch malých ryb a džbán dobrého tmavého piva na spláchnutí. Och, kousek slaniny. Opečte mi ji hezky dočerna.“ Muž se uklonil a vzdálil se. Tyrion se otočil zpátky ke svým sourozencům. Dvojčata, muž a žena. Dnešního rána velmi připomínali jedinou rozdělenou bytost. Oba si vybrali tmavě zelené šaty, které podtrhovaly barvu jejich očí. Jejich blonPaté kadeře byly umně načesané podle poslední módy a na zápěstích, prstech a hrdlech se jim leskly zlaté ozdoby. Tyriona napadlo, jaké by to bylo, kdyby sám byl něčím dvojčetem, a pomyslel si, že to raději nechce vědět. Stačí, když každého dne vidí v prohlížecím skle sám sebe. Představa dalšího já byla příliš ponurá, než aby o ní přemítal. Promluvil princ Tommen. „Máš nějaké zprávy o Branovi, strýčku?“ „Včera večer jsem se zastavil v pokoji, kde leží,“ odpověděl mu Tyrion. „Na jeho stavu se nic nezměnilo. Mistr doufá, že to je nadějným znamením.“ • 98 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187769