Zlaté zrcadlo
vílí čarování. Jenovéfa takové vynálezy obdivovala a současně dobře věděla, jak pečlivě musí svůj obdiv skrývat. Jedním z nich byl i translexor – užitečná věcička vycházející z vílího kouzla umožňujícího na dálku propojit dvojici krystalů. To bylo doplněno o lidský mechanismus, jímž bylo možné namísto zkušeného kouzelníka, který by vibrace četl dotykem prstů, použít prosté olůvko nebo brk. Pomocí táhel a pák se vibrace kamene převáděly na tahy pera. Jenovéfa měla ten svůj uschovaný před očima návštěvníků v zásuvce skříně a přijetí nové zprávy oznamoval hlas zvonečku; docela obyčejného a nemagického, samozřejmě. Když Jenovéfa otevřela zásuvku, poznala ihned drobný a lehce roztěkaný rukopis Ginky, jímž olůvko škrábalo na hliněnou destičku slova. Posadila se zpět do křesla a dokončila řadu, pak si oblékla kabát, vyndala destičku se zprávou, zamkla krámek a vydala se po cestě k rynku, k budově soudního dvora. Po dobu hejtmanovy nepřítomnosti vedl Ederd Kolísko, hlavní písař, běžnou agendu; všechna oznámení zakládal, kromě těch, která nesnesla odkladu – a odklad, jak jako správný úředník věděl, obvykle vyřeší víc než hodiny usilovné práce. Právě v hejtmanově kanceláři prováděl zápis o poslední akci, při níž byla rozbita síť nepoctivých pekařů, kteří šidili suroviny a šroubovali ceny zboží. Pěkný, úhledný případ, stačí jen opatřit jej patřičnými pečetěmi, udělat kopii spisu pro správu tržiště a založit. Když se otevřely dveře a vstoupila Jenovéfa, neubránil se povzdechnutí. Bylo to, jako by někdo vyrušil mnicha uprostřed rozjímání. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187756
Ondřej S. Nečas
„Dole mě sem pustili,“ oznámila víla. „Mám pro vás zprávu od hejtmana.“ „Jistě, prosím,“ pokynul jí. Položila před něj destičku a zůstala stát. Kolísko si text pomalu a pečlivě přečetl. „Víte o tom něco víc?“ otázal se. „Jen, co je tam. Ginka mi občas... zkouší posílat translexorem nějaké cvičné zprávy, je to taková záliba, ve městě je nás asi půl tuctu, co jej používáme.“ Rozhodla se promluvit o tom otevřeně, když zřejmě i sám hejtman nemá nic proti využití této techniky. Kolísko přejížděl očima text. Zpráva pro kancelář hejtmana, zdrženi závažným zločinem, vyšlete stráž do kláštera a školy pro dívky v Marose zjistit informace o osobě: Eliška Kalnová, nar. cca 1502, rodiče neznámí, strýc Kazimír Bok z Vildretu, co nejpodrobněji, zašlete zprávu, spěšné. „Hm. To zařízení...“ „Translexor,“ vysvětlovala rychle víla, „je to docela jednoduché, něco jako dálkově ovládané pero, stačí jen znát ladění krystalu toho, s nímž se chcete spojit...“ „A zprávy se dají posílat oběma směry?“ „Jistě, není na tom nic těžkého.“ „Aha. Takže nebude problém, abyste nám jej zapůjčila, že?“ Jenovéfa poněkud ztuhla. „To...“ „Hejtman nás žádá o zprávu, takže budeme potřebovat se s ním spojit. Můžeme to řešit obdobně jako pronájem stavebního rumpálu, obvyklá částka jsou dva groše týdně, budou vám vyplaceny...“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187756
Zlaté zrcadlo
„Ale to nejde,“ zmohla se konečně Jenovéfa, „nemůžu to půjčit jen tak někomu.“ „Stanete se tak oficiálně zaměstnankyní města a to má své výhody. V takovém případě například jen málokdy bývá vyslána kontrola z úřadu pro správu daní kvůli dodržování podmínek udělené živnosti.“ „Ještě nikdy u mě žádná...“ Jenovéfa zmlkla. Kolísko se tvářil stále stejně, s úslužnou úřední přezíravostí. „Ovládání translexoru,“ procedila víla, „je složitý proces. Musí to dělat někdo zkušený.“ „Samozřejmě,“ přikývl Kolísko, „máme tu někoho, kdo přesně splňuje takové nároky, nemějte obavy.“ Vstal, nechal Jenovéfu čekat v židli pro návštěvy a sám prošel postranními dveřmi do chodby, která vedla ke strážním skladům a pokojům, kde se scházeli členové hlídky, co zrovna neměli službu. Liliana dosud nebyla úplně v pořádku, ale doufal, že najde někoho stejně vhodného. Nízká místnost, sloužící obvykle jako sklad výstroje, byla provoněná čerstvým pečivem. Na bednách byly rozložené podnosy a krabice s houskami, preclíky, sýrovými bochánky, medovými koláčky a spoustou dalšího zboží, zabaveného nepoctivým pekařům jako důkazní materiál. Kolem se zdržovala skupina strážníků a věnovala plné nasazení tomu ověřit, jak dalece se projevily prohřešky proti pekařským zásadám na kvalitě výsledku. Kolísko si tiše odkašlal. „Doufám, že tady nikdo neničí důkazy.“ Ozvalo se několikero těžkých polknutí a strážníci se stavěli do pozoru, rychle otřepávali drobky a schovávali hrnky s čajem. Kolísko si nikdy nepotrpěl na nějaké budování 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187756