Zlaté zrcadlo
vílí čarování. Jenovéfa takové vynálezy obdivovala a současně dobře věděla, jak pečlivě musí svůj obdiv skrývat. Jedním z nich byl i translexor – užitečná věcička vycházející z vílího kouzla umožňujícího na dálku propojit dvojici krystalů. To bylo doplněno o lidský mechanismus, jímž bylo možné namísto zkušeného kouzelníka, který by vibrace četl dotykem prstů, použít prosté olůvko nebo brk. Pomocí táhel a pák se vibrace kamene převáděly na tahy pera. Jenovéfa měla ten svůj uschovaný před očima návštěvníků v zásuvce skříně a přijetí nové zprávy oznamoval hlas zvonečku; docela obyčejného a nemagického, samozřejmě. Když Jenovéfa otevřela zásuvku, poznala ihned drobný a lehce roztěkaný rukopis Ginky, jímž olůvko škrábalo na hliněnou destičku slova. Posadila se zpět do křesla a dokončila řadu, pak si oblékla kabát, vyndala destičku se zprávou, zamkla krámek a vydala se po cestě k rynku, k budově soudního dvora. Po dobu hejtmanovy nepřítomnosti vedl Ederd Kolísko, hlavní písař, běžnou agendu; všechna oznámení zakládal, kromě těch, která nesnesla odkladu – a odklad, jak jako správný úředník věděl, obvykle vyřeší víc než hodiny usilovné práce. Právě v hejtmanově kanceláři prováděl zápis o poslední akci, při níž byla rozbita síť nepoctivých pekařů, kteří šidili suroviny a šroubovali ceny zboží. Pěkný, úhledný případ, stačí jen opatřit jej patřičnými pečetěmi, udělat kopii spisu pro správu tržiště a založit. Když se otevřely dveře a vstoupila Jenovéfa, neubránil se povzdechnutí. Bylo to, jako by někdo vyrušil mnicha uprostřed rozjímání. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187756