Zkažené sémě
A opravdu, opustil svůj strom už asi po deseti minutách a vydal se svižnou chůzí dolů přes tržiště. Neustále se rozhlížel, ale jinak neudělal nic, aby se případného sledovatele zbavil – stačilo přece projít nějakou veřejnou budovou s více východy, nebo alespoň zahnout za roh, dát se do běhu a zmizet někde ve dvoře; ne že by se Liliana nechala až tak snadno obelstít, ale on se ani nepokusil. Pokračoval stále přímo dál, možná o ní nakonec věděl a ten její zájem se mu zamlouval. Po čase opustili rušné ulice a ocitli se mezi alejemi kvetoucích lip. Cesta, která vedla k jižní bráně, byla z jedné strany lemována stromořadím a z té druhé ji sledovala vysoká zeď hřbitova. Těžko si představit místo, kam by se Indigo hodil víc. Liliana téměř čekala, že jednu chvíli přeskočí zeď a půjde si lehnout do některého z hrobů, zklamal ji však a nakonec odbočil opačným směrem. Došel k bráně v železném plotu ohraničujícím průčelí pozemku, který tu začínal, a zmizel uvnitř. Když Liliana došla blíž, všimla si ruchu za mřížovím – na zahradě probíhala nějaká slavnost, hrála tam hudba a míhaly se postavy v barevných šatech. U brány čekal lokaj v červené livreji se zlatými prýmky – muž menší postavy, s pleší a širokým nosem; v ruce držel stříbrný tácek s několika škraboškami, sám měl však obličej nezakrytý. Usmíval se, a když spatřil Lilianu, radostně jí pokynul. „Jen dál, krásná lovkyně, jsi na správném místě!“ Jeho brunátná tvář dobře ladila s křiklavou uniformou, na livreji byly ještě patrné kapky deště, který však již ustal a slunce zas pálilo jako předtím. Bylo zřejmě příliš lenivé počasí i pro bouřku. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187752
Ondřej S. Nečas
„Obávám se, že nejsem pozvána,“ odvětila. „Tohle je maškarní ples,“ zvolal lokaj, „kde nikdo není, čím se zdá být.“ „A jak tedy víš, že sem zapadnu? Co když můj úbor a ten luk, co nosím, není maska?“ „Vzít si za masku skutečnou tvář bude nejlepší trik večera, věř mi,“ opáčil. Liliana obrátila zrak k budově, jejíž střecha se zvedala za prostranstvím zahrady. „Tohle je dům hraběte z Yospanu?“ hádala. „Ovšem. Takže tu přece jen nejsi náhodou.“ Muž roztáhl úsměv ještě víc. „Jsem obdivovatelka veršů Indiga Baltazara. Má tu dnes vystupovat?“ „Pak máme stejný vkus,“ zvolal lokaj. „Jeho verše v nás vždy dokáží vzbudit rozechvění, ač jsou mnohdy syrové a na pohled kruté. Vášeň má mnoho podob a ta jeho je obdivuhodná.“ Hudebníci za plotem nasadili k další písni, zvuk hovoru a tlumený smích zesílil. Zdálo se, že večírek se rozbíhá. Vedle lokaje se objevila dáma v bílých šatech a s kloboukem tvaru labutí hlavy, který jí kryl tvář až k ústům. Pravila polohlasem: „Nepůjdeš přivítat biskupa Frigtze, drahý?“ „To bych asi měl,“ zasmál se roztržitě. Nabídl Lilianě podnos se škraboškami. Zaváhala, pak si vybrala jednu černou, nepříliš zdobenou. „Dobře se bav,“ kývl na ni. „Budu se snažit, hrabě,“ odvětila. Na večírku, kde nikdo není, čím se zdá, může být nuda, pokud se hosté vzájemně příliš znají, anebo naopak neznají vůbec – v prvním případě to postrádá tajemství a v tom 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187752
Zkažené sémě
druhém zase překvapení. Společnost, která se sešla tady, stála někde na pomezí; hosté obvykle znali většinu ostatních hostů jen podle jména a titulu, Liliana několikrát zaslechla útržek rozhovoru typu „není pod támhletou maskou náhodou ten a ten, a pokud ano, jak je možné, že se baví s tamtím...“ Na maškarních plesech nekolují běžné drby, jsou to neurčité drby, a to jim dává pikantní příchuť. Pokud nemáte jistotu, s kým se bavíte, je dost nebezpečné začít někoho pomlouvat – a naopak, když se vám podaří vzbudit dojem, že jste někdo jiný, můžete si vyslechnout sami o sobě věci, které by vám do očí nikdo neřekl. Můžete také jako kdyby náhodou utrousit něco nevhodného o člověku, o němž víte, že stojí opodál, pokud vás kryje maska dost dobrá na to, aby vás neodhalil. Tohle jsou důvody, proč jsou maškarní plesy tak oblíbené; ne proto, že by lidi s vysokým společenským postavením tak bavilo navlékat se do bizarních kostýmů, ale maska jim paradoxně přináší kousek upřímnosti, tedy něčeho, co jejich život jinak dávno postrádá. Liliana procházela mezi hosty, dívala se skrz škrabošku na svět a byl to pro ni nový pocit. Na travnatém prostranství stálo několik dlouhých stolů přikrytých bílými ubrusy a zahrnutých lahůdkami, mezi nimi proplouvaly hloučky hostů a vytvářely barevný mumraj úsměvů, smíchu, prázdných slov a slov naopak velmi cílených. Pátrala, zda někde zahlédne Indiga, a bylo to těžší, než by myslela – mezi tolika kostýmy, postavami, které se nedaly zařadit. Její škraboška samozřejmě nestačila k tomu, aby ji nepoznal na první pohled, doufala však, že ona jej uvidí dřív a že by jej mohla svojí přítomností vystrašit ještě 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187752