dotyčný objevil. Objektivita samozřejmě neznamená – jak praví již okřídlená poučka – „pět minut Hitler, pět minut Židi“. Dá se mluvit pouze o nestrannosti, ale ta je neměřitelnou hodnotou. Spočívá v tom, že se novinář při svém nejlepším vědomí a svědomí snaží zcela nezaujatě vzít v úvahu a posoudit všechny podstatné okolnosti dané kauzy, uvede základní a podstatné názory pro a proti a takto ji předloží veřejnosti. V každém případě ale musí zjednodušovat a to samo o sobě již vede ke zkreslení. A i když je sám poctivý a poctivý je i editor, který to po něm kontroluje, oba podléhají dobovým předsudkům o významu a kvalitě té či oné věci nebo dotyčného člověka. V dnešní době, kdy všichni bojují s klesající sledovaností a šéfové po novinářích chtějí příběh a emoce, je čím dál těžší být nestranný. Honba na diváky velí vše banalizovat a postavit jako boj hodných proti zlým. Diváci podvědomě inklinují k příběhu nejlépe s dobrým koncem, ale rozhodně po příběhu, v němž naleznou nějaký smysl, protože je to zbaví nejistoty, pokud jde o smysl jejich vlastního života. A novináři – kteří na tom nejsou o moc lépe – mají tendenci jim toto přání splnit. Je omyl si myslet, že takto interpretují realitu jen novináři z bulvárních médií. Naopak k tomu mají největší tendenci takzvaně seriózní novináři třeba z Respektu nebo Hospodářských novin. Velice zřetelně to předvedl způsob, jakým tato média pojala kupříkladu politickou kariéru docenta Bohuslava Svobody jako nového pražského primátora. Ať již z lenosti, hlouposti nebo z podvědomé touhy po příbězích typu Sedm statečných vymalovali obraz neohroženého a čistého bojovníka bez bázně a hany, přičemž skutečnost byla 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187648
a je značně odlišná. A takový případů by bylo možno jmenovat víc. Politik má v televizi – a v médiích obecně – úspěch pouze tehdy, když dokáže srozumitelně vysvětlit své poselství a pak ho neustále v různých obměnách opakovat. Jinak může být zvýšená četnost jeho vystoupení zcela kontraproduktivní. A to vše samozřejmě za předpokladu, že jeho sdělení rezonuje s obecnou poptávkou nebo že lidem umí vysvětlit, proč by rezonovat mělo. To velice dobře pochopil třeba Josef Lux nebo Miloš Zeman. Naopak to nikdy nepochopil Václav Klaus, který se neustále hašteřil. Václav Havel se o to nikdy ani nepokoušel. Dnes již existují specializované agentury, které politiky učí, co mají dělat a jak se chovat, a které politikům vštěpují do hlavy, že do televize nejdou odpovídat na otázky moderátora (jak se novináři a publikum bláhově domnívají), nýbrž vtlouct lidem do hlavy svoji – jak se dnes módně říká – message. A to pomíjím skutečnost, že všichni přeceňujeme význam verbálního sdělení, protože podle všech výzkumů spočívá 70 procent účinku vašeho vystoupení ve vizuálním dojmu, 27 procent v symbolech, které vědomě či nevědomě vysíláte, a pouhá 3 procenta v obsahu, který sdělujete. Čili bavíme se o snaze ovlivnit pouhá 3 procenta z celkového dojmu, který si diváci z veřejného vystoupení odnášejí. Politik tedy přichází do studia s úplně opačným cílem, než je smysl a účel veřejné debaty. Zatímco politik chce především uplatnit sebe a své pozitivní sdělení, cílem moderátora je pokládat nepříjemné otázky. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187648
Politici samozřejmě používají škálu triků, jak se debatě na nepříjemné téma vyhnout. Začíná to ještě dávno před začátkem pořadu, když se snaží ovlivnit témata diskuse. Někteří si vymiňují, že pokud by se měli bavit o nějaké nepříjemné kauze, do studia nepřijdou. Kromě triků, kterými se snaží zbavit moderátora ochoty klást nepříjemné otázky, zkoušejí v diskusi určovat témata sami. Pokud již nějaká nepříjemná otázka skutečně padne, snaží se z toho vykroutit a odvést téma jinam. Jedním z oblíbených triků je odvedení debaty do expertní roviny, které nikdo – většinou ani dotyčný politik – nerozumí. To předpokládá zahrnout diváky co nejvíce čísly, která není možné v danou chvíli ověřit, a na jejich základě předvádět své úspěchy nebo zahrnout čísly paragrafů a citací zákonů, ve kterých se opět každý ztratí. Jedním z klíčových úkolů moderátora je vydolovat z politika nějaké stanovisko. Politici, věrni rad svých poradců, mají tendenci mluvit v obecných proklamacích a pokud možno vzletných frázích. Pokud se dostanou do úzkých, většina z nich používá ideologická klišé. Jejich cílem je vyhnout se jakýmkoli konkrétním vyjádřením a jednoznačným postojům, které by jim později mohly bránit pružně zaujmout zcela protichůdné stanovisko. V politickém ptydepe se tomu říká „nezmenšovat si manévrovací prostor“. Také se většinou neradi proti někomu vymezují, protože nikdo neví, s kým bude za pár týdnů uzavírat nějakou koalici. To i takový Václav Klaus dokázal předvést úplně jinou tvář. Stalo se to kupodivu třeba tehdy, kdy byl jeho protihráčem Tomáš Halík, což se dnes může zdát jako 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187648