„Ano.“ „Není to poněkud extravagantní?“ „Myslíš?“ Představoval jsem si, jak sedí se sluchátkem u ucha v hotelové recepci a nepřítomně se usmívá na hotelové hosty, kteří vycházejí ven z hotelu s úmyslem najít v městečku Llandudno v pátek večer místo, kde by se navečeřeli. Docela jistě to nebude hovězí po burgundsku. „Ty ale přece už hodinky máš.“ „To ano, ale tyhle jsou úplně jiné.“ „A jaké jsou? Byly drahé?“ „Prostě hodinky. Švýcarské. Jsou fajn. Naprosto skvělé, abych byl přesný.“ Opět chvíle ticha. „A co teď děláš?“ „Co dělám? Jíme. Večeři.“ „To je dobře.“ Zase pauza. A pak: „Můžeš mluvit?“ „Samozřejmě.“ „Myslím tím, jestli ona je někde blízko tebe?“ Ona. Pochopil jsem, na co naráží, a zarazil se. „No, ano, samozřejmě. Ale to nehraje roli.“ Samozřejmě že to hrálo zatraceně důležitou roli. Stála hned vedle mě, téměř tak blízko, aby slyšela plechový hlas mé matky ve sluchátku, a každopádně dost blízko na to, aby můj rozhovor s matkou zahalila vůní svého parfému. Takže svou roli její blízkost zcela jistě hrála. „On tam není, že ne?“ trval na svém matčin hlas a zavrtával se mi do ucha. „Kdo?“ „Jamie. Není tam, viď?“ „Co tím myslíš?“ Těch pár slov odpovědi jen zašeptala. Možná měla obavu, aby ji někdo neslyšel: „Nedělej ze mě hlupáka.“ „Ale já z tebe samozřejmě…“ „Takže?“ „Takže co?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187553