„Ano.“ „Není to poněkud extravagantní?“ „Myslíš?“ Představoval jsem si, jak sedí se sluchátkem u ucha v hotelové recepci a nepřítomně se usmívá na hotelové hosty, kteří vycházejí ven z hotelu s úmyslem najít v městečku Llandudno v pátek večer místo, kde by se navečeřeli. Docela jistě to nebude hovězí po burgundsku. „Ty ale přece už hodinky máš.“ „To ano, ale tyhle jsou úplně jiné.“ „A jaké jsou? Byly drahé?“ „Prostě hodinky. Švýcarské. Jsou fajn. Naprosto skvělé, abych byl přesný.“ Opět chvíle ticha. „A co teď děláš?“ „Co dělám? Jíme. Večeři.“ „To je dobře.“ Zase pauza. A pak: „Můžeš mluvit?“ „Samozřejmě.“ „Myslím tím, jestli ona je někde blízko tebe?“ Ona. Pochopil jsem, na co naráží, a zarazil se. „No, ano, samozřejmě. Ale to nehraje roli.“ Samozřejmě že to hrálo zatraceně důležitou roli. Stála hned vedle mě, téměř tak blízko, aby slyšela plechový hlas mé matky ve sluchátku, a každopádně dost blízko na to, aby můj rozhovor s matkou zahalila vůní svého parfému. Takže svou roli její blízkost zcela jistě hrála. „On tam není, že ne?“ trval na svém matčin hlas a zavrtával se mi do ucha. „Kdo?“ „Jamie. Není tam, viď?“ „Co tím myslíš?“ Těch pár slov odpovědi jen zašeptala. Možná měla obavu, aby ji někdo neslyšel: „Nedělej ze mě hlupáka.“ „Ale já z tebe samozřejmě…“ „Takže?“ „Takže co?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187553
„Takže tam není. Mám pravdu?“ „No zjevně mu to nevyšlo.“ „Takže tam jsi sám, tedy jen vy dva?“ „No, ano.“ Opět se odmlčela. „Mami? Jsi tam ještě?“ „Ano, jsem tady,“ odpověděla. „Nelíbí se mi, že jsi tam sám.“ „Jak to myslíš?“ Chvilka ticha. „Sám s Meg.“ „Co tím chceš říct, mami?“ „Chci tím říct, abys byl opatrný.“ „To samozřejmě budu, mami. Samozřejmě.“ Pak ukončila spojení. Opatrně jsem položil sluchátko a podíval se na svou hostitelku. Pozdvihla obočí. „Takže? Co Diana?“ Pokrčil jsem rameny. „Dostane se z toho.“ Co jsem tím konkrétně myslel, netuším, prostě jsem to takhle řekl. Zavládlo ticho. Ticho před pádem laviny, bezhlučnost přerývaná sotva slyšitelným šuměním – dopadajících sněhových vloček, neodvratného zlomu a rozpadu, děsivé blízkosti zkázy. Pak se Caroline zasmála. Smích je vrcholně nebezpečná věc. Lidé smíchy i umírají. Kdesi jsem četl, že smíchem lze rozpoutat i lavinu. Vedle sexu (a to často není jisté) je smích to jediné, co spolu dvě lidské bytosti sdílejí. Caroline se smála a já se přidal. Caroline Matthewsonová, věk čtyřicet a něco, a Robert Dewar, věk sotva šestnáct, vrcholně nesourodý pár, se smáli jako pominutí. Jak už to bývá, dotkla se po pár vteřinách společného smíchu mé paže a já na oplátku stiskl její ruku, pak obě, a najednou, ne však úplně nečekaně, jsme se drželi za ruce a nezadržitelně překračovali ochranný val intimní zóny toho druhého, načež smích náhle umlkl. „Dostane se z toho,“ opakovala po mně. Pak si stoupla na špičky a dotkla se svými rty mých úst, jako by je chtěla zamknout, ukončit tu emoci plodící smích. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187553
Nebylo to poprvé, co jsem políbil ženu. Líbal jsem se už s několika: s jednou bledou, všední dívkou, která při tanci na školním plese svolila, abych jí vsunul jazyk do úst; se sestřenicí, které jsem kdysi tvrdil, že se mi líbí; se sestrou kamaráda ze školy na letním táboře; nic víc než prchavé, sobecké hříčky. Ale tohle jsem nikdy nezažil, ten jemný dotek tkáně, která připomínala hedvábí, nikdy jsem neokusil ten lahodný tlak nasládlé dužiny rtů a vlhké špičky jazyka, která se do mě jemně vsunula a hned se zase stáhla, jako by mě zvala k sobě. Poprvé jsem byl součástí tohoto intimního spojení, zavřené oči, hlavy nakloněné tak, jak jsem to vídal ve filmech, její na jednu stranu, má na druhou, ústa v dokonalém splynutí. Opět jsem ucítil hovězí po burgundsku, česnek a víno, houby a šalotky (popsala mi podrobně recept) – nahořklá, mnohovrstevnatá, neznámá chuť. Po chvíli, která se zdála delší než století, naše spojení povolilo a ona přitiskla tvář na moji. „No tedy,“ zašeptala. „Tohle bychom asi neměli dělat. Co myslíš?“ „Řekl bych, že klidně můžeme.“ Poodstoupila a podívala se na mě. „Opravdu?“ „No ano.“ Omdléval jsem jistotou, že bychom měli pokračovat. „Roberte, tohle jsem neplánovala. Opravdu nevím. Co by tomu řekla Diana? Nebo Jamie. Možná…“ „Možná co?“ „Vlastně vůbec netuším, co možná.“ „Ani já ne.“ Znovu jsme se zasmáli. Smích přicházel tak přirozeně. „Chtěla jsem navrhnout nějaký film. Že bychom zašli do kina, třeba. Na Lawrence z Arábie, například. Pokud jsi to neviděl.“ „Původně jsi navrhovala Billyho lháře.“ „Nebo Billyho lháře. Ale možná bychom měli zůstat doma. Co ty na to?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187553