které stálo na okenní římse v jejím pokoji, se ozvala zpráva, že nad cházející zima roku 1952 bude možná ještě drsnější než ta předchozí. Možná to bylo dříve, toho dne, kdy jsem ji odvezl do domu s jasně růžovými zdmi, nebo ještě dříve, když jsem ji v autě držel za ruku a ona plakala. Ať už to bylo kdykoli, jakmile jsem tu myšlenku pojal, nedokázal jsem se jí zbavit. Dovolte, pane Markosi, abych řekl, že jsem jednal s téměř čistým svědomím a s přesvědčením, že se můj návrh zrodil z dobré vůle a upřímných úmyslů. Něco, co sice bylo z krátkodobého hlediska bo lestné, ale co povede z dlouhodobého hlediska k většímu dobru pro všechny zúčastněné. Měl jsem ovšem i méně počestné, vypočítavější pohnutky. Hlavní z nich byla dát Níle něco, co jí žádný jiný muž — ani její manžel, ani majitel onoho velkého růžového domu — dát nemůže. Nejdříve jsem promluvil se Sabúrem. Na svou obranu mohu říct, že pokud bych si myslel, že ode mne Sabúr přijme peníze, rád bych mu je dal místo tohoto návrhu. Věděl jsem, že peníze potřebuje, protože mi říkal, že má problém sehnat práci. Půjčil bych si od pana Wahda tího a splácel to ze své mzdy, abych Sabúrovi a jeho rodině pomohl přečkat zimu. Jenže Sabúr, jako spousta mých krajanů, byl postižen hrdostí, která byla stejně pomýlená, jako neochvějná. Peníze by si ode mě nikdy nevzal. Když se oženil s Parwanou, učinil konec i těm malým finančním příspěvkům, které jsem jí dával. Byl to muž a o svou rodinu se postará. Se stejným přístupem i zemřel, když mu ještě nebylo ani čtyřicet. Jednoho dne zkolaboval, když sklízel venku, kdesi poblíž Bag hlánu, na poli cukrovou řepu. Slyšel jsem, že když zemřel, v krvácejí cích rukou pokrytých puchýři pořád ještě svíral hák na řepu. Nebyl jsem otec a nebudu proto předstírat, že jsem chápal mučivé úvahy, které vedly k Sabúrovu rozhodnutí. A nebyl jsem zasvěcen • 101 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187510