které stálo na okenní římse v jejím pokoji, se ozvala zpráva, že nad cházející zima roku 1952 bude možná ještě drsnější než ta předchozí. Možná to bylo dříve, toho dne, kdy jsem ji odvezl do domu s jasně růžovými zdmi, nebo ještě dříve, když jsem ji v autě držel za ruku a ona plakala. Ať už to bylo kdykoli, jakmile jsem tu myšlenku pojal, nedokázal jsem se jí zbavit. Dovolte, pane Markosi, abych řekl, že jsem jednal s téměř čistým svědomím a s přesvědčením, že se můj návrh zrodil z dobré vůle a upřímných úmyslů. Něco, co sice bylo z krátkodobého hlediska bo lestné, ale co povede z dlouhodobého hlediska k většímu dobru pro všechny zúčastněné. Měl jsem ovšem i méně počestné, vypočítavější pohnutky. Hlavní z nich byla dát Níle něco, co jí žádný jiný muž — ani její manžel, ani majitel onoho velkého růžového domu — dát nemůže. Nejdříve jsem promluvil se Sabúrem. Na svou obranu mohu říct, že pokud bych si myslel, že ode mne Sabúr přijme peníze, rád bych mu je dal místo tohoto návrhu. Věděl jsem, že peníze potřebuje, protože mi říkal, že má problém sehnat práci. Půjčil bych si od pana Wahda tího a splácel to ze své mzdy, abych Sabúrovi a jeho rodině pomohl přečkat zimu. Jenže Sabúr, jako spousta mých krajanů, byl postižen hrdostí, která byla stejně pomýlená, jako neochvějná. Peníze by si ode mě nikdy nevzal. Když se oženil s Parwanou, učinil konec i těm malým finančním příspěvkům, které jsem jí dával. Byl to muž a o svou rodinu se postará. Se stejným přístupem i zemřel, když mu ještě nebylo ani čtyřicet. Jednoho dne zkolaboval, když sklízel venku, kdesi poblíž Bag hlánu, na poli cukrovou řepu. Slyšel jsem, že když zemřel, v krvácejí cích rukou pokrytých puchýři pořád ještě svíral hák na řepu. Nebyl jsem otec a nebudu proto předstírat, že jsem chápal mučivé úvahy, které vedly k Sabúrovu rozhodnutí. A nebyl jsem zasvěcen • 101 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187510
ani do rozmluv mezi Wahdatíovými. Jakmile jsem o tom nápadu pověděl Níle, jen jsem ji požádal, aby ho při svých hovorech s pa nem Wahdatím prezentovala jako svůj nápad a ne jako můj. Věděl jsem, že pan Wahdatí to bude odmítat. Nikdy jsem u něho nezahlédl ani náznak rodičovského instinktu. Vlastně jsem přemýšlel, jestli ho v rozhodnutí vzít si Nílu za ženu neovlivnila právě Nílina neschop nost mít děti. Každopádně jsem se napjaté atmosféře mezi nimi dvě ma vyhýbal. Když jsem večer uléhal, viděl jsem před sebou jen ty slzy, které Níle náhle vyhrkly do očí, když jsem jí o tom řekl, a to, jak mne vzala za ruce a hleděla na mě upřeným pohledem plným vděčnosti a — tím jsem si byl jist — čehosi velmi podobného lásce. Myslel jsem jen na skutečnost, že jí nabízím dar, který jí muži s da leko lepšími možnostmi nabídnout nemohou. Myslel jsem jen na to, jak plně a s jakým potěšením jsem se jí odevzdal. A domníval jsem se, doufal jsem — pošetile, samozřejmě — že by na mě možná mohla začít pohlížet jinak než jen jako na věrného sluhu. Když pan Wahdatí konečně svolil — což mě nepřekvapilo, ne boť Níla byla žena s neuvěřitelně silnou vůlí — uvědomil jsem Sa búra a nabídl mu, že je s Parí odvezu do Kábulu. Nikdy tak docela nepochopím, proč se místo toho rozhodl přijít se svou dcerou ze Šádbághu pěšky. Nebo proč dovolil Abdulláhovi jít s nimi. Možná lpěl na těch posledních chvílích, které mohl strávit se svou dcerou. Možná v náročnosti té cesty hledal nějakou formu pokání. Nebo to možná bylo Sabúrovou hrdostí a nechtěl jet autem muže, který si kupoval jeho dceru. Nakonec ale všichni tři dorazili, pokrytí pra chem, a čekali, jak jsme se domluvili, poblíž mešity. Když jsem je vezl do domu Wahdatíových, snažil jsem se ze všech sil vypadat před dětmi vesele — dětmi, které neměly ani tušení o svém osudu a o té hrozné scéně, která se měla brzy odehrát. • 102 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187510
Nemá moc smysl nějak podrobněji líčit tu scénu, která se skuteč ně odehrála přesně tak, jak jsem se obával, pane Markosi. Ale i po všech těch letech pořád cítím, jak se mi sevře srdce, když mi v paměti vyvstane vzpomínka na ni. A jak by také ne? Vzal jsem dvě bezmoc né děti, které symbolizovaly tu nejprostší a nejčistší lásku, a odtrhl jsem je jedno od druhého. Nikdy nezapomenu na ten náhlý emotivní zmatek. Parí, kterou jsem si hodil přes rameno, vyděšená, kopající nohama a křičící Abolláhu! Abolláhu! zatímco jsem ji rychle odnášel pryč. Abdulláh, který křičel jméno své sestry a snažil se prodrat ko lem svého otce. Níla s vyvalenýma očima, přikrývající si rukou ústa, možná ve snaze umlčet svůj vlastní výkřik. Tíží mě to. Uběhla tak hrozně dlouhá doba, pane Markosi, a stejně mě to tíží. Parí byly v té době téměř čtyři roky, ale navzdory jejímu nízkému věku bylo třeba jisté instinkty v jejím životě poupravit. Naučili ji, aby mi už například neříkala Kaka Nábí, ale prostě jen Nábí. A její omyly byly jemně opravovány, i mnou, až nakonec uvěřila, že spolu nejsme v žádném příbuzenském vztahu. Byl jsem pro ni už jen Nábí, kuchař a řidič. Níla se stala „Maman“ a pan Wahdatí „Papa“. Níla začala Parí učit francouzsky, což byla mateřština Níliny matky. Pan Wahdatí se k Parí choval chladně jen velmi krátce, což možná překvapilo i jeho samotného. Paríina úzkost, slzy a její stesk po do mově ho záhy odzbrojily. Brzy se k nám Parí připojila na našich ran ních procházkách. Pan Wahdatí ji posadil do skládacího kočárku a vozil ji během procházek po okolí. Nebo si ji v autě posadil na klín za volant a usmíval se, když mačkala klakson. Najal truhláře a nechal pro Parí vyrobit postel na kolečkách se třemi šuplíky, truhlu na hrač ky z javorového dřeva a malou nízkou šatní skříň. Všechen náby tek v Paríině pokoji nechal natřít nažluto, protože zjistil, že je to její • 103 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187510