Básně (Ukázka, strana 99)

Sníh Sníh.

Zvěř na kost vyhublá, tlamičky trním zraňované, tak bílý čas, jako by andělé (snad někdy plamen?) shořeli na popel.

Krajina z barev vyhořelá.

Pláč v očích ledu vyhaslý.

Tělíčka dětí ochořelá, rubášky z bílé mhly.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187132

Když prší Když prší, rybník jako by se z neštovic právě vystonal.

Dole pod hrází s deštěm mlaskají tloušti.

Posléze se dívkám měsíc zjevuje, jenž všecek tíhne na panenskou slámu.

A v kolínkách jak něžně praská sláma!

Dole pod hrází vyplouvají ale bílá těla utonulých žen.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187132

Šel jsem Šel jsem okolo rasovny.

Už tenkrát jen tam se otvírala vrátka.

Vikýřem z půdy bylo zřít šňůru, jak visí skrze všechny časy.

Kam oko dohlédlo, strom nikde kolem nežil.

Daleko odtud pískal vlak.

Kámen ve zdivu brány obrůstal hořkým mechem.

Stařena ve dvoře, klečíc, barvila ptačí hrdlo.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187132