99
Přestat svůj život soustřeďovat k tomu podstatnému; jak se to stane? Jeden katolický časopis vydávaný pražskou arcidiecézí si klade otázku přítomnosti Krista v našich bratřích. Správná odpověď zní: že je v našich bratřích přítomen, je pravda, ale ještě víc je pravda, že je přítomen v Eucharistii. Vinou prvotního hříchu člověk musí zemřít, ale Bůh mu dává možnost života v jednotě s Ním. Kristus, aby přemohl smrt, vzal následky hříchu na sebe. Eucharistie nám dává sílu, abychom i my vedli tento boj, v němž zvítězíme nad smrtí. Nejen abychom ho vedli, nýbrž abychom ho svedli vítězně, protože v něm zvítězil sám Kristus. Eucharistie nám umožňuje přecházet každý den spolu s Kristem a v jeho stopách ze smrti do života. Vztah mezi Eucharistií a utrpením každého z nás je takto pochopitelný. Když mi bylo dvacet, ve skupině mladých křesťanů, k níž jsem patřil, se stále opakovalo, že se máme navzájem milovat, dbát na spravedlnost, být pozorní k bližnímu. To je v pořádku a je to správné. Ale nestačí to. Řídil jsem se těmi radami, a ztratil jsem víru. Odpovědnost za to nesu já, je to moje vina. Ale přesto… Je tomu třicet let, a nic se nezměnilo. Jeden mladík, který navštěvuje klášter, líčí, jaké náboženské výuky se mu dostalo: „Hráli jsme na kytaru, kreslili. Nic, co by za něco stálo.“ Důležité je klást důraz na základní pravdu: Bůh se stal člověkem a spasil nás. Aby si mladí křesťané uchovali víru, potřebují se přiblížit ke Kristu. Aby žili v jeho blízkosti, potřebují se setkávat s Eucharistií: účastnit se mše svaté a modlit se k Bohu přítomnému ve svatostánku. Zde je pramen života, který nepřestává (život věčný), a pramen umění dávat druhým to, co potřebují. Bratrský život, který se nezakládá na setkání s Kristem, může vést jedině k fiasku. Jakkoli tradiční je to výraz, Eucharistie není pouze Chléb andělů. Je to živé tělo nabídnuté lidem a – jak to krásně vyjádřil otec Jeroným – „pokrm na cestu“. Bezpodmínečně nutný pokrm na naše putování k Otci. Dát své tělo za pokrm není maličkost. Něco to stojí, neboť to znamená dát svůj život. K Eucharistii
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186933
proto přistupujeme s velikou úctou. A protože je to nutně pokrm chudého, pokrm hříšníků, časté přijímání jde ruku v ruce s častou zpovědí. I když by nás mnišský život měl před nejtěžšími hříchy chránit, mniši jsou také hříšníci a zpovídají se často. Je to věc ohleduplnosti. Než přijmeme za pokrm osobu Našeho Pána, sluší se provést očistu a s ním se usmířit. Ohleduplností je i eucharistický půst. Nepřijímáme, jak nás napadne, a rovněž ne – jen proto, že se naskytla příležitost – dvakrát v jeden a týž den. Usmířit se, přijmout Eucharistii jako nezměřitelný dar, potom poděkovat. Otec Jeroným takto vysvětluje povahu díkůvzdání:
100
Nehledejme za tímto výrazem nějaký mírně exaltovaný duchovní postoj, který by spočíval v tom, že Bohu neustále za všechno děkujeme, ale čas modlitby, který následuje vzápětí po svatém přijímání. V tu chvíli nejde o nějaké pocity, nějaké dojetí či nějaký nezvladatelný nával vroucí zbožnosti, nýbrž o usebrání, jímž odpovídáme na onu neobyčejnou milost, že jsme v sobě mohli přijmout osobu našeho Pána. Po dobu, kdy v nás setrvávají eucharistické způsoby, získáváme díky nadpřirozené – a tedy smysly nepostižitelné – pomoci schopnost konat účinné skutky, jež nás v tu chvíli spojují s naším Pánem a otvírají nám brány věčného života. To je milost vlastní právě této svátosti. Čas po přijímání má být tou nejklidnější chvílí dne, usebráním v modlitbě, chvílí přísně vyhrazenou a sloužící k prostým a pokorným aktům víry.7
Čas následující vzápětí po slavení Eucharistie se nesluší věnovat ničemu jinému než modlitbě. Žádné bavení se ani přednášky! Žádná svačina nebo oběd! Vyhledáváme ticho, abychom se odevzdávali Bohu, který je v nás přítomen.
7
Otec Jeroným, dopis bratru Mikulášovi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186933
101
Podává o tom svědectví Bible, Starý i Nový zákon: Od časů šerého dávnověku moc Boží spasila veliké množství lidí. Věřící menšina přijímala Boží milosti a brala na sebe nároky i nabídky, jimiž většina pohrdala. Tak se to děje i dnes. Aby bylo množství spaseno, menšina musí přijímat udělované milosti, brát na sebe požadované úkoly. Dechristianizace Evropy je smutná věc, ale zneklidňovat nás nemusí. Pouze s ní vzrůstá nadpřirozená odpovědnost těch, kdo přijali víru a chtějí si ji uchovat. Praha nabízí pozornému pohledu víc náboženských památek než Paříž; neznetvořily ji revoluce a škody způsobené čtyřiceti lety komunismu smazalo, alespoň na monumentech v hlavním městě, nedávné zrestaurování. Ulicemi Prahy chodí stejní lidé jako ulicemi Paříže, lidé, jimž křesťanská víra nic neříká. Vešli jsme do kostela. Hlaholení turistů, záblesky fotoaparátů. To už známe. Pojďme do sakristie, tam bude větší klid. Tady je maličká kaple, kde je uložena Nejsvětější Svátost. Kde je Nejsvětější Svátost, tam je místo k přimlouvání. Jenže bohužel, u oltáře tam diskutuje nějaký řeholník se dvěma dámami. Nezbývá než si sebrat svých pět švestek a jít se utišit do jiného kostela. Ten zas bude možná zamčený. Učit víře blazeované davy je nad naše síly; ale pečovat o to, abychom dodržovali určité postoje, z nichž mohou vzejít okamžité nadpřirozené plody, to nám přísluší. To můžeme zvládnout. Takové postoje zajišťovaly od jedné generace ke druhé spásu světa a mohou ho spasit i dnes. Mají modlitba, svátosti, přijímání Božích milostí ten účinek, že činí život sladším a snadnějším? Nebo ten, že činí duši schopnější unést život, život nevyhnutelně těžký?8
Jestliže vaší odpovědí je ta druhá, činíte správně. Vstupte do kostela, poklekněte, obraťte srdce k Našemu Pánu, skutečnému
8
Otec Jeroným, Thèses cisterciennes (Cisterciácké teze), ined.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186933