6
PROSTOROVÝ ROZVOJ A JEHO PLÁNOVÁNÍ
V důsledku integračních a globalizačních procesů a s tím souvisejícího znásobení vzájemné závislosti jednotlivých zemí a kontinentů se zásadně mění rámcové podmínky pro prostorový rozvoj a jeho plánování. Podle A. Slepičky můžeme definovat řadu příčin těchto převratných změn ve využívání a utváření prostoru. Tyto příčiny lze členit do několika skupin podle dominujícího charakteru, a to na faktory1 vyplývající z rychlého rozvoje vědy a techniky, technologických změn a jejich překotného uplatňování v široké ekonomické i společenské realitě v celosvětovém měřítku. Sem patří například nebývalý pokrok biologických a lékařských věd a také elektroniky, informatiky a dopravních systémů. Bouřlivý rozvoj těchto odvětví vědy má vliv na prodlužování délky života obyvatel vyspělých zemí, usnadňuje komunikaci mezi institucemi a lidmi a umožňuje hypermobilitu kapitálu, zboží, služeb i lidí a pro významnou část aktivního obyvatelstva představuje možnost alespoň částečného spojení místa bydliště a pracoviště.2 K hlavním faktorům přispívajícím k řešení prostorového rozvoje podle A. Slepičky patří tyto změny: 1. Podmíněné překotnou restrukturalizací hospodářství v celosvětovém, kontinentálním, národním i regionálním měřítku. Jejich nejmarkantnějším projevem je pokles zaměstnanosti obyvatelstva činného v primárním sektoru a postupně i sekundéru ve prospěch terciéru a kvartéru při současném poklesu celkového počtu pracovních míst a pronikavé změně požadavků na kvalifikaci pracovníků. 2. Související s kvantitativními i kvalitativními změnami světové populace a prostorového chování obyvatelstva. Charakteristickým rysem soudobého vývoje světové populace je rychlý přírůstek celkového počtu obyvatelstva při prohlubování značných rozdílů mezi hospodářsky vyspělými zeměmi (včetně ČR) a rozvojovými zeměmi: stagnace až pokles přirozeného přírůstku obyvatel v hospodářsky vyspělých zemích kontrastuje s neúnosně vysokým přirozeným přírůstkem populace v zemích rozvojových, zejména na venkově. Stálé prohlubování sociálních rozdílů mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, sociální nepokoje, vojenské převraty atd. také uvnitř těchto zemí a jejich skupin vede ke stále větším sociálně-ekonomicky podmíněným vlnám hromadného stěhování 1
2
Slepička, A. Prostorové plánování. In: Kol. autorů. Úvod do regionálních věd a veřejné správy. Plzeň: Vyd. a nakl. A. Čeněk, 2008, s. 202–209. Blíže viz Slepička, A. Cit. dílo, s. 205.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186792
P R O S TO R O V Ý R O Z V O J A J E H O P L Á N O VÁ N Í
obyvatel. Charakteristickým rysem pro hospodářsky vyspělé země je rovněž růst prostorových nároků obyvatel na bydlení, občanské vybavení a služby a kvalitu zařízení s nimi spojených. 3. Spojené s vyčerpaností tradičních zdrojů energie a surovin a se stupňováním tlaku na přírodní zdroje a volnou krajinu a s jejich pokračující degradací. Zvyšování životní úrovně obyvatel ve vyspělých zemích a orientace životního způsobu na stupňování materiální spotřeby (včetně individuální automobilové dopravy) je spojeno s rostoucí potřebou energie, vody a ploch, což vyvolává velký tlak na prostor včetně dosud nezastavěných území a vede k obtížným, někdy i krizovým podmínkám života ve velkých městech a jejich aglomeracích. Uvedené faktory přímo i zprostředkovaně ovlivňují využití a přetváření prostoru v hospodářsky vyspělých zemích včetně České republiky. Působení těchto faktorů vyúsťuje do rychlých, až překotných a obtížně předvídatelných změn ve využití a uspořádání území. K hlavním tendencím přeměn území patří:3 1. koncentrace stále většího podílu obyvatelstva do městských aglomerací, přičemž převažující formou růstu aglomerací je často neorganická, až chaotická suburbanizace. Městské aglomerace jako celek rostou ale tak, že obyvatelstvo a pracovní příležitosti přibývají v přilehlém aglomeračním pásu na úkor jádrového města; 2. stále výraznější diferenciace rozvoje sídel v závislosti na jejich poloze ve vztahu k dopravním koridorům a liniím, zajištěním energetických služeb i na časoprostorové dostupnosti velkých měst; 3. stagnace až degradace podstatné části venkovských území v důsledku nedostatku potřebného počtu a přiměřené nabídky pracovních příležitostí v časoprostorově únosné vzdálenosti a nedostatku zařízení občanské vybavenosti a služeb; 4. prohlubování diferenciace na meziregionální i vnitroregionální (mikroregionální) úrovni, což se odráží v podstatných rozdílech ve výši hrubého domácího produktu v přepočtu na obyvatele a v míře nezaměstnanosti práceschopného obyvatelstva; 5. zvyšování podílu zastavěných a ostatních urbanizovaných ploch (zejména pro služby, dopravu a bydlení) na jedné straně a pokles výměry zemědělsky (nebo pro jiné formy bioprodukce) vhodných ploch na straně druhé a současně pokles míry využití potenciálu přirozené úrodnosti půdy; v mnoha případech dochází při rozvoji měst a při výstavbě dopravních komunikací, velkoprodejen (super/ hypermarketů) i pro jiné účely k nadměrnému zastavování nejúrodnějších půd,
3
Srov. Slepička, A. Prostorové plánování. In: Wokoun, R. a kol. Cit. dílo, s. 205 a násl.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186792
Ú Z E M N Í S A M O S P R ÁVA – U D R Ž I T E L NÝ R O Z V O J A F I N A N C E
6. pokračující zhoršování prostorově relevantních podmínek života v obou krajních velikostních kategoriích sídel jak v největších městech, tak v malých venkovských sídlech v periferijní poloze. Ve velkých městech jde zejména o degradaci přírodních složek životního prostředí (znečišťování ovzduší, hluk, nedostatek ploch pro každodenní i víkendovou rekreaci, koncentrace chudinských čtvrtí), v malých sídlech o nedostatky z hlediska dostupnosti vhodných pracovních příležitostí a občanského vybavení a služeb denní potřeby. Veřejná správa může v řízení těchto tendencí využívat celou řadu specifických nástrojů vycházejících především z principů prostorového plánování a regulace využívání území a krajiny. Mezi základní nástroje patří především územní plánování, legislativní restrikce využívání určitých pozemků a spekulace s pozemky, nemovitostní politika, rozvoj infrastruktury, úvěrová politika, ochrana kulturního a přírodního dědictví a další. Účinnost těchto opatření může být zajištěna především dodržováním principů partnerství a koordinace jednotlivých aktivit mezi jednotlivými organizacemi veřejné správy po horizontální i vertikální linii. Větší důraz by měl být rovněž kladen na koordinaci mezi finanční a urbanistickou politikou bydlení. V současných podmínkách ČR není plně využívána tato spolupráce, a pokud k ní dochází, odborná veřejnost o ní nemá dostatek informací. Prostorové plánování má být výsledkem procesu ovlivňování prostorového rozvoje a vytvářením předpokladů pro vybudování technické i sociální infrastruktury na principu udržitelného rozvoje.4 Při analýze ekonomického, politického, sociálního a v neposlední řadě také kulturního prostředí našich sídel i regionů je třeba vycházet, kromě jiných faktorů, z úlohy prostoru v organizaci společnosti. Jedná se o faktory, kterým v minulosti společenskovědní disciplíny věnovaly menší pozornost, proto máme k dispozici jen málo prací, které by tyto otázky řešily. V rámci současných potřeb společnosti se tato bílá místa ve vědeckém zkoumání postupně zaplňují. Pozornost se stále více obrací k ekonomické i společenské funkci prostoru. Hlavním záměrem je nalézt vazbu mezi ekonomickým, sociálním i kulturním chováním a prostorem.5 Tyto vazby pak mají přímou souvislost také s politickou kulturou a stabilitou vývoje jednotlivých územních částí státu. Sociální vědy i přírodní vědy se snaží nalézt vazbu mezi sociálním a kulturním chováním a prostorem. Sociologické výzkumy naznačují, že tento vztah se realizuje specificky v jednotlivých typech sídel. Poznání těchto vazeb je závislé na mnoha faktorech, jejichž vytipování může usnadnit optimální řešení budoucího vývoje sídel i stanovit 4 5
Rektořík, J., Šelešovský, J. a kol. Cit. dílo, s. 94 a násl. Heřmanová, E., Patočka, J. Cit. dílo, s. 58 a násl.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186792