Promlčení práva na náhradu škody
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007 SbNS 46/2011 Z odůvodnění:
Podle § 113 obč. zák. jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.
Citované ustanovení je jednou z výjimek pravidelného běhu promlčecích dob, resp. modifikací jejich běhu tak, aby u práv osob, které nejsou schopny samy uplatňovat svá práva a mohou tak činit pouze prostřednictvím zákonného zástupce, nedošlo k újmě v důsledku běhu promlčecích dob právě po období, kdy zákonného zástupce nemají. Zákonným zástupcem ve smyslu tohoto ustanovení je i osoba vykonávající právní úkony za osobu, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu podle § 10 odst. 1 obč. zák. (osoba, která pro duševní chorobu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony). V takovém případě je zákonným zástupcem soudem ustanovený opatrovník (§ 27 odst. 2 obč. zák.). Rozhodnutí soudu o zbavení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky. To znamená, že se jím mění právní postavení fyzické osoby tak, že pozbývá ex nunc schopnost vlastními právními úkony nabývat práv a povinností. Nezjišťuje (nedeklaruje) se tedy již existující právní stav, nýbrž se rozhodnutím zakládá, popřípadě mění, proto nelze ve výroku rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům vyslovit zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností.
98
Přitom ovšem nepochybně již před vydáním takového rozhodnutí nachází se postižený po určitou dobu ve stavu, kdy sice ještě nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům, avšak jedná v duševní poruše, jež ho činí k právním úkonům neschopným, s čímž spojuje ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. absolutní neplatnost právního úkonu. Nemá-li v této době zákonného zástupce, uplatní se ustanovení § 113 obč. zák., které nelze omezit toliko na interval mezi právní mocí rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům a právní mocí rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, nýbrž je jím v daném případě pokryto i období předchozí, tj. doba, kdy v důsledku duševní poruchy, která není jen dočasná, vyvstala potřeba zákonného zastoupení. Současně platí, že zastoupení poškozeného advokátem na základě plné moci podmínku zákonného zastoupení ve sporu ve smyslu § 113 obč. zák. nenaplňuje.
108. Promlčení nároku na náhradu škody při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.
§ 26, § 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. § 106 obč. zák.
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití ustanovení § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. vylučuje. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011 ASPI JUD203777CZ
Z odůvodnění:
Zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186771
speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možnou použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje, buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití ustanovení § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. vylučuje. V ustanovení § 32 odst. 1 je samostatně upravena délka a počátek běhu promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem i nezákonným rozhodnutím (vyjma práva na náhradu škody způsobené rozhodnutí o vazbě, trestu či ochranném opatření, jehož promlčení má samostatnou povahu; srov. § 33 zákona).
Počátek běhu této promlčecí doby (jež je proto promlčecí dobou subjektivní) se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dověděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného. V ustanovení § 32 odst. 1 a 2 zákona jde pak o kombinaci doby subjektivní a objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak plyne z dikce ust. § 32 odst. 2, které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžiku doručení (oznámení) rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno). U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se tedy uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah.
Obecně
109. Promlčení nároku na odškodnění nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu
§ 13, § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu
Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy se obviněný o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, tj. již v průběhu trestního stíhání. Teprve zastavením trestního stíhání je však naplněn odpovědnostní titul státu. Proto subjektivní promlčecí doba tedy počíná běžet od okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011 ASPI JUD208418CZ Z odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 000 000 Kč, které se žalobce domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu (nepřiměřená délka trestního řízení a porušování procesních předpisů) a nezákonného trestního stíhání. Uvedl, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením policie ze dne 5. 10. 2005 pro podezření ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku, proti nimž podal žalobce stížnost, která však byla zamítnuta. Usnesením státního zastupitelství ze dne 10. 3. 2008, jež nabylo právní moci 8. 4. 2008, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno dle ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť skutek, pro který byl žalobce stíhán,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186771
Promlčení práva na náhradu škody
není trestným činem. Dne 3. 10. 2008 uplatnil žalobce požadavek na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované. Žalovaná (Česká republika) vznesla námitku promlčení, která je podle názoru odvolacího soudu důvodná.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem I. stupně, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl v době uplatnění tohoto nároku u soudu promlčen. Žalobce tvrdil, že závažné důsledky v jeho pracovním i osobním životě mělo vedení trestního stíhání jeho osoby, tj. v době od 5. 10. 2005 do 8. 4. 2008. Z toho vyplývá, že o tom, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, se dozvěděl nejpozději 8. 4. 2008, a od té doby počala běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí doba. Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že speciální úpravu promlčecích lhůt u nároku na náhradu nemajetkové újmy upravuje zákon č. 82/1998 Sb. v § 32 odst. 3, který rozlišuje dva druhy nároků, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., a nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb. V obou případech zákon stanoví subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě.
Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní poškozený dozvěděl. Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto do-
100
spěl Nejvyšší soud k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu přednosti pohledu na řízení jako na jeden celek však ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví, že promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
V posuzovaném případě nelze uzavřít, že by se poškozený o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl teprve pět měsíců poté, co mu bylo doručeno rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Naopak, vědomost poškozeného o vzniklé nemajetkové újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, vedla žalobce k následné činnosti vyhledávání podkladů pro uplatnění svého nároku na odškodnění u soudu, resp. u příslušného ministerstva. Poškozený věděl o tom, že jeho nemajetková újmy vznikla před doručením rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, neboť tvrdil, že závažné důsledky v jeho pracovním i osobním životě mělo vedení trestního stíhání jeho osoby v době od 5. 10. 2005 do 8. 4. 2008 (průběžné vyrozumívání obchodních partnerů o jeho trestním stíhání, medializace, újma na pověsti, ztráta funkcí a ob-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186771