Přehled judikatury ve věcech nákladů řízení (Ukázka, strana 99)

Náhrada nákladů řízení Nákladový výrok napadl odvoláním ručitel a uvedl v něm mimo jiné, že náhrada nákladů řízení, k jejímuž zaplacení byl zavázán, neodpovídá rozhodnutí ve věci samé, tj. „částce z merita věci, k jejímuž plnění byl odsouzen“.

Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž podanému odvolání vyhověl, uvedl, že výrok o nákladech řízení je nesprávný především proto, že ukládá žalovaným povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení úspěšné protistraně „společně a nerozdílně“. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení je rozhodnutím konstitutivním, tj. rozhodnutím, které právo na náhradu nákladů řízení zakládá. Povinnost k náhradě těch nákladů, jež v řízení vynaložila úspěšná protistrana, je třeba uložit podlehnuvším účastníkům, vystupujícím na téže straně, podle zásady platné pro placení nákladů řízení, tj. podle jejich „poměru účastenství na věci a na řízení“ (§ 140 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Jen účastníkům uvedeným v § 91 odst. 2 o. s. ř. bude ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně (podobně jako jsou povinni své společné náklady platit podle věty třetí citovaného ustanovení § 140 odst. 1 o. s. ř.). O takovou situaci však v projednávané věci nešlo; ani to, že výrok napadeného rozsudku závazek ručitele označuje (nesprávně) jako závazek společný a nerozdílný se závazkem dlužníka, nezakládá mezi oběma žalovanými vztah nerozlučných společníků, jak ho má na mysli § 91 odst. 2 o. s. ř.

Výrok o povinnosti ručitele nahradit žalobci náklady řízení v plné výši společně a nerozdílně s dlužníkem shledal proto odvolací soud nesprávným. Ručiteli byla napadeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalobci (nesprávně společně a nerozdílně s dlužníkem) částku 319 605 Kč, zatímco dlužníkovi bylo uloženo, aby ža-

lobci zaplatil 2 239 000 Kč. Při stanovení poměru ručitele na věci vyšel odvolací soud z toho, že částka 319 605 Kč, kterou mu bylo uloženo zaplatit, tvoří 14,27 % z částky 2 239 000 Kč, která byla k zaplacení uložena dlužníkovi. Potom je ručitel povinen platit i na náhradě nákladů řízení jen 14,27 % nákladů, které v řízení vznikly úspěšnému žalobci, tedy částku 22 400 Kč.

Z toho důvodu byl výrok o povinnosti ručitele nahradit žalobci náklady řízení takto změněn.

57. Výpočet nákladů řízení, je-li ve spojených věcech rozhodnuto zčásti věcně a zčásti procesně § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. § 17 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb. Ve věci, v níž je dovolání zčásti zamítnuto, je nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení dán ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., zatímco v části, v níž je dovolání odmítnuto, řídí se tato náhrada ustanovením § 146 odst. 3 o. s. ř. Jestliže soud v některé ze spojených věcí rozhodne o odmítnutí dovolání, projeví se snížení sazby odměny na 50 % (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) při výpočtu náhrady nákladů řízení z paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené procentem z předmětu řízení ze součtu předmětů řízení všech spojených věcí tím způsobem, že se z celkové odměny na polovinu krátí ta poměrná část, která odpovídá poměru předmětu řízení ve věci, v níž bylo dovolání odmítnuto, k celkovému součtu předmětů řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2989/2005 C 3969 – Soubor

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186765

k § 142 o. s. ř.

Z odůvodnění: Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v části, proti níž bylo podáno přípustné dovolání, ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům (ve znění zákona č. 160/1989 Sb., zákona č. 235/1992 Sb. a zákona č. 258/2000 Sb. – dále jen „zákon č. 98/1987 Sb.“), nárok na zvláštní příspěvek má pracující, který pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo ohrožení nemocí z povolání z dosavadního zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech a) byl převeden na jinou, méně rizikovou, práci v podzemí hlubinných dolů, b) byl převeden na jinou práci mimo podzemí hlubinných dolů, nebo c) skončil pracovní poměr k organizaci, v níž vykonával uvedené zaměstnání.

Podle ustanovení § 3 písm. d) bod 1. zákona č. 98/1987 Sb. zvláštní příspěvek nenáleží, jestliže pracující znovu vykonává rizikovou práci v zaměstnání uvedeném v § 2 odst. 1, jde-li o zvláštní příspěvek podle § 2 odst. 1 nebo 2.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem a) byl rozvázán dohodou ke dni 7. 7. 1995 z důvodu „naplnění NPE“. Od 11. 7. 1996 žalovaný přiznal žalobci a) zvláštní příspěvek horníkům, neboť „splňuje podmínky podle § 2 zákona č. 98/1987 Sb.“. V období od 23. 5.

2000 do 21. 1. 2002 žalobce a) pracoval jako zaměstnanec C. B., s. r. o., v podzemí na pracovištích v dole žalovaného (šachty

v rámci O.); podle bodu 16 rozhodnutí – „závazného pokynu“ – Okresního úřadu (Okresního hygienika) v K. ze dne 10. 9.

1997 zn. 11821/245.11/97 „pro firmu C. B., s. r. o., ve S.“, zaměstnanci, „kteří dosáhli 100 % NPE, nesmí nadále pracovat na pracovištích v podzemí“. Podle sdělení Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje (vedoucího oddělení hygieny práce v hornictví a energetice RNDr. J. U.), zn. 10/243/2004, ze dne 8. 1. 2004 však pracoviště v podzemí dolu žalovaného, na nichž žalobce a) pracoval pro zaměstnavatele C. B., s. r. o., „nebyla vzhledem k výskytu fibrogenního prachu v pracovním ovzduší hodnocena z hlediska problematiky hygieny práce jako riziková“, vykonávané práce byly zařazeny do kategorie rizika prašnosti 1 a 2. Dopisem ze dne 25. 1. 2001 žalovaný sdělil žalobci a), že mu „podle § 3 odst. d) zákona o zvláštním příspěvku horníkům č. 98/1987 Sb., ve znění zákona č. 160/1989 Sb.“ od 1. 10. 2000 zvláštní příspěvek horníkům „nenáleží, protože začal vykonávat rizikovou práci v hornickém zaměstnání“.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci a) přísluší zvláštní příspěvek horníkům i poté, co začal být zaměstnáván na pracovištích C. B., s. r. o., znovu v podzemí hlubinného dolu žalovaného, kromě jiného rozhodující závěr o tom, co se rozumí rizikovou prací v podzemí hlubinného dolu a jaký význam má z tohoto hlediska rozhodnutí okresního hygienika o zákazu práce zaměstnanců „s načerpanou přípustnou expoziční dobou z hlediska expozice fibrogennímu prachu“ na pracovištích v podzemí dolu. Uvedenou otázku je třeba posoudit – vzhledem k tomu, že žalobce a) požaduje zvláštní příspěvek horníkům od 1. 1. 2001 – podle právních předpisů v té době účinných.

Východiskem úvah v tomto směru – se zřetelem na vzájemné souvislosti úpravy

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186765

Náhrada nákladů řízení zdravé a bezpečné práce – je právní úprava tvorby a ochrany zdravého způsobu práce a s tím souvisejících povinností zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci obsažená v ustanovení § 132 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů – dále jen „zák. práce“).

Zaměstnavateli je zde – kromě jiného – ukládána povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (§ 132 odst. 1 zák. práce), zaměstnavatel je rovněž povinen vytvářet podmínky pro bezpečné, nezávadné a zdraví neohrožující pracovní prostředí vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k prevenci rizik (§ 132a odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel je rovněž povinen vyhledávat rizika, zjišťovat jejich příčiny a zdroje a přijímat opatření k jejich odstranění. K tomu je povinen pravidelně kontrolovat úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména stav technické prevence a úroveň rizikových faktorů pracovních podmínek, a dodržet metody a způsob zjištění a hodnocení rizikových faktorů podle zvláštního právního předpisu (§ 132a odst. 3 zák. práce) a, pokud se na pracovištích zaměstnavatele vyskytují rizikové faktory, je zaměstnavatel povinen měřením zjišťovat a kontrolovat jejich hodnoty a zabezpečit, aby byly vyloučeny nebo alespoň omezeny na nejmenší rozumně dosažitelnou míru, a při zjišťování, hodnocení a přijímání opatření k dodržení nejvyšších přípustných hodnot postupovat podle zvláštních právních předpisů (§ 134c odst. 1 věta první zák. práce).

Vedle uvedené právní úpravy povinností zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci jsou práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory

veřejného zdraví, zejména ve vztahu k soustavě orgánů ochrany veřejného zdraví, stanovena v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“). Základem identifikace rizik pracovních podmínek se stalo zjištění škodlivého faktoru pracovních podmínek a jeho kvalifikace či kvantifikace; k naplnění povinností uložených zaměstnavateli výše uvedenými ustanoveními zákoníku práce byla jako metoda stanovení a vyhodnocení rizika přijata metoda kategorizace prací, které se podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, a jejich rizikovosti pro zdraví zařazují do čtyř kategorií (§ 37 odst. 1 věta první zákona č. 258/2000 Sb.). Povinností zaměstnavatele pak je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena [§ 133 odst. 1 písm. b) část věty před středníkem zák. práce].

Rizikovou prací, kterou se pro účely zákona č. 258/2000 Sb. rozumí práce, při níž je nebezpečí vzniku nemoci z povolání nebo jiné nemoci související s prací, je práce zařazená do kategorie třetí a čtvrté a dále práce zařazená do kategorie druhé, o níž takto rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (srov. § 39 odst.

1 zákona č. 258/2000 Sb.). Práce zařazené do kategorie třetí a čtvrté jsou – jak z uvedeného vyplývá – ze zákona pracemi rizikovými, aniž by orgán ochrany veřejného zdraví vydával v této věci zvláštní rozhodnutí, neboť se jedná o pracoviště a práce, při nichž jsou překročeny hygienické limity faktorů pracovních podmínek; protože i výskyt podlimitní úrovně některých škodlivin může významně ohrozit zdraví zaměstnance, mohou být rizikovými pracemi i práce kategorie druhé, avšak jen za předpokladu, jestliže tak rozhodne příslušný orgán veřejného zdraví [nebo jestliže tak stanoví zvláštní právní předpis – srov. čl.

IV. bod 2. zákona č.13/2002 Sb., kterým se

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186765