Právní úprava odpovědnosti statutárního orgánu
Výše uvedená pravidla ostatně potvrzovala i tehdejší judikatura Nejvyššího soudu ČSR. Např. bylo judikováno, že „zákon předpokládá v § 1297 o. z. o. obyčejnou, normální lidskou pozornost a pokládá za zavinění jen nezachování této normální opatrnosti“6. V jiném judikátu Nejvyšší soud ČSR vyslovil názor, že „hrubé porušení předpisů § 1297 o. z. o. může se rovnati, popřípadě může být závažnější než nepatrné porušení předpisů § 1299 o. z. o.“.7 6
7
Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. listopadu 1925, sp. zn. Rv I 1741/25, Vážný 5499/1925 Sb. r. ci. Jednalo se o situaci, kdy v motorovém voze pouliční dráhy žalované společnosti vznikl z krátkého spojení požár, cestující, mezi nimi i žalobce, ve zmatku začali z jedoucího vozu vyskakovati, při čemž žalobce utrpěl úraz a žaloval o náhradu škody. V této souvislosti NS uvedl, že „Zákon vyžaduje v § 1297 obč. zák. vynaložení takové péče a opatrnosti, jaké lze se nadíti od každého člověka obyčejných schopností. Zákon tedy předpokládá obyčejnou, normální pozornost lidskou (diligentia in abstracto) a pokládá za zavinění jen nezachování této normální opatrnosti. Vždy nutno při tom hleděti k okolnostem případu, neboť i normálně opatrný člověk jinak si bude počínati při hrozícím mu nebezpečenství a jinak, je-li v bezpečí a klidu. Vždy nutno jen zkoumati, zdali jednání (opomenutí) bylo danými poměry odůvodněno. Také inteligence nemůže tu hráti rozhodující role, nýbrž spíše − jak dovolání praví − větší nebo menší pevnost nervů. Zcela správně první soud tyto jednotlivosti případu vyzdvihl, zejména detonaci při nastalém krátkém spojení a vyražení poklopu, vyšlechnutí plamenů nejen do vozu, nýbrž i na plošinu přímo proti obličeji žalobce, kouř a sykot, křik spolucestujících, že hoří a všeobecnou paniku, t. j. případ, kdy jednotlivec, třeba rozvážný, stržen jest všeobecným rozrušením mysli davu. Když za takových okolností žalobce, domnívaje se, že mu hrozí vážné nebezpečenství − ať tomu objektivně tak bylo, nebo ne − a hnán jsa pudem sebezachování bez dalšího uvažování otevřel si sklapovací mříž a vyskočil, nelze v tom spatřovati zanedbání normální pozornosti lidské, což nejlépe vidno již z toho, že podle zjištění prvého soudu většina cestujících právě tak se zachovala a není podkladu pro domněnku, že tak učinila jen podle žalobcova příkladu. I kdyby tak bylo učinilo jen šest cestujících − jak tvrdí dovolací odpověď − stačilo by to k témuž úsudku. Ani okolnost, že žalobce neseskočil ve směru jízdy, nýbrž kolmo k němu, ač prý − jak odvolací soud míní − mohl postříci, že se vrhá do nebezpečenství, které prý mu na plošině nehrozilo, není způsobilá, aby jeho vinu založila, naopak je zřejmým dokladem pro to, že žalobce pokládal seskok z jedoucího vozu za menší nebezpečenství, než setrvání na plošině, protože každý normální člověk volí ze dvojího zla vždy to menší. Praví-li odvolací soud, že se rozvážná část cestujících omezila na to, že z vnitřku vozu, kde plamen vyšlehl, vyšla na přední plošinu, ocitá se bez udání průvodů v rozporu s převzatým zjištěním prvního soudu, že většina cestujících vyskákala, což mu rovněž dovolání právem vytýká jako rozpor se spisy podle § 503 čís. 3 c. ř. s. Nelze tedy při správném právním posouzení věci mluviti o vlastním zavinění žalobcově a o vyvinění dráhy podle § 2 zák. ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. zák., takže tato ručí za škodu podle § 1 cit. zák.“. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1937, sp. zn. Rv I 691/35, Vážný 15788/1937 Sb. r. ci. Rozhodnutí bylo vydáno na základě žaloby žalobkyně, která byla
89 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186750
KAPITOLA TŘETÍ
Nejvyšší soud ČSR dále v judikátu popsal rozdíl mezi obecnou péčí, kterou je potřeba vyvinout podle § 1297 o. z. o., a zostřenou péčí dle speciálních ustanovení k § 1297 o. z. o., když stanovil, že „majitelé domu odpovídají podle § 1319 o. z. o. nikoli jen za obyčejnou péči (§ 1297 o. z. o.), nýbrž za péči zostřenou se zřením na to, že se třetí osoby nemohou vůbec nebo jen stěží chrániti před hrozícím nebezpečím. Důkazní břímě, že byla vynaložena veškerá péče nutná k odvrácení nebezpečí, jest na majiteli domu. Takovouto péčí jest ona péče, která lze podle názoru životního styku, podle poměrů a stavu věci rozumně od majitelů domů očekávati. Je tomu tak, dal-li majitel dům prohlédnout příslušnými odborníky“.8 Ustanovení § 1319 o. z. o. znělo: „Poraní-li se někdo nebo způsobí-li se jinak škoda zřícením anebo oddělením části budovy nebo jiného díla postaveného na pozemku, jest povinen nahraditi škodu držitel budovy nebo díla, je-li příhoda následkem vadné povahy díla a neprokáže-li, že užil veškeré péče potřebné k odvrácení nebezpečenství.“ Dále bylo judikováno, že jednání, které zakládá povinnost k náhradě škody, může být i rázu negativního, to znamená opomenutí, ale opomenutí zakládá závazek k náhradě škody (kromě případů dohodnutých smluvně) pouze tehdy,
8
poraněna automobilem řízeným žalovaným a domáhala se po žalovaném náhrady škody vzniklé zraněním. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně, přičemž byl veden následující úvahou. Pokud žalobkyně před blížícím se automobilem vkročila do jízdní dráhy a začala jí přebíhat, počínala si neopatrně. Žalobkyně se snažila v dovolání dovodit, že její vina nemůže být stejná s vinou žalovaného z toho, že žalovaný byl podle § 1299 o. z. o. povinen vynaložit obzvláštní pozornost, kdežto žalobkyně se provinila jen proti předpisu § 1297 o. z. o. předpokládajícímu vynaložení obyčejné pozornosti. Nejvyšší soud Československé republiky však dovodil, že hrubé porušení předpisů § 1297 o. z. o. může se rovnati nepatrnému porušení předpisů § 1299 o. z. o. a může být ještě závažnější. Vkročila-li žalobkyně blízko před automobil do jízdní dráhy i přesto, že automobil při sebemenší pozornosti musela viděti a slyšeti a přesto že jako obyvatelka velkoměsta musela si uvědomit, že přecházení jízdní dráhy v rychlostním pásmu je zvlášť nebezpečné, prohřešila se proti příkazu §1297 o. z. o. takovým způsobem, že je správný úsudek odvolacího soudu, že její zavinění není menší než nepatrné porušení předpisů § 1299 o. z. o. žalovaným, a to přesto, že toto ustanovení je podstatně přísnější než ustanovení § 1297 o. z. o. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. června 1937, sp. zn. Rv I 94/36, Vážný 16201/1937 Sb. r. ci. Nejvyšší soud konstatoval, že po právní stránce je nutné přisvědčit žalobkyni, že zákon v § 1319 o. z. o. neukládá majitelům domu tolik obyčejnou péči o stav domu, jak to má na mysli přepis § 1297 o. z. o., nýbrž péči zostřenou hledíc na to, že se třetí osoby nemohou vůbec nebo jen stěží chránit před nebezpečím tam uvedeným, a mimo to přesunuje předpis § 1319 o. z. o. na majitele domu břímě důkazů, že užili veškeré péče nutné k odvrácení nebezpečenství. Avšak ani tu se na nich nevyžaduje všechna, vůbec jen pomyslitelná péče, nýbrž všechna péče, kterou lze podle názorů životního styku, podle poměru a stavu věci rozumně od nich očekávati. Takováto péče zprošťuje majitele domu odpovědnosti uložené mu ustanovením § 1319 o. z. o.
90 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186750
Právní úprava odpovědnosti statutárního orgánu
pokud zákon ukládá povinnost k pozitivnímu jednání. Namátkou lze třeba jmenovat opomenutí bezpečnostních opatření, které má činit podnikatel dolování, kde vzniká povinnost náležitého ohrazení nebo opomenutí postavení výstražných znamení na stavbě. V jiném případě poukázal Nejvyšší soud ČSR na „obyčejné“ schopnosti, které zákon9 u každého člověka předpokládá.10 Výše uvedené individuální měřítko § 1299 o. z. o. např. ilustruje a konkretizuje následující judikát: „Lékař, který podnikl jako zaměstnanec veřejné nemocnice léčebný zákrok s použitím roentgenova přístroje, ač náležitě nerozuměl prosvěcování roentgenem, odpovídá za škodu, která tím pacientovi vznikla.“11 9 10
11
Jednalo se o ustanovení § 1297 o. z. o. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. října 1926, sp. zn. Rv I 216/26, Vážný 6339/1926 Sb. r. ci. V tomto případě se jednalo o žalobu na základě skutečnosti, že žalobkyně se zúčastnila slavnosti „Pálení čarodějnic“ na hradě K., náležící muzejnímu spolku VPP. Slavnost pořádal žalovaný, družstvo B. Žalobkyně šla zpáteční cestou za tmy po neosvětlené stezce podél lomu a do tohoto lomu se zřítila a těžce se poranila. Nejvyšší soud ČSR řešil dovolání žalobkyně, které spočívalo v tom, že se družstvo B., jako pořadatel akce, nepostaralo o bezpečnostní opatření na stezce vedoucí z hradu K. nejkratším směrem do města P. v tom směru, aby nikdo z té stezky v noci nezabloudil, do otevřeného dolu nespadl, dále že družstvo B. nezřídilo na pokraji lomu zábradlí, že stezku neosvětlilo a neopatřilo výstražnými znameními. Nejvyšší soud ČSR konstatoval, že v tomto případě se žalobkyně nemůže odvolávat na zákonný předpis, podle něhož by bylo povinno družstvo, jež pořádá slavnosti na některém místě postarati se o to, aby účastníci slavnosti, až večer půjdou domů mimo pravidelnou cestu, neutrpěli úraz, že v případě, že budou volit stezku málo schůdnou, neosvětlenou, poblíž lomu vedoucí, když obvyklá cesta, třebaže delší, byla bez jakéhokoliv nebezpečí, že tedy půjdou tmou a vydají se v nebezpečí pádu do lomu. Nejvyšší soud ČSR navíc uvedl, že pokud nejde o děti a lidi potřebné, nýbrž o lidi dospělé, které jsou v plném užívání rozumu, musí se tyto sami chránit před úrazem a šetřit opatrnost, kterou zákon při obyčejných schopnostech u každého člověka předpokládá (ustanovení § 1297 o. z. o.). Podle soudu byla žalobkyně v době, kdy spadla do lomu osobou starou 20 let, tedy dospělou, u které lze předpokládat tolik rozumu a soudnosti, že se může sama uchránit nebezpečí. Kázal-li jí zdravý rozum a vrozená opatrnost, aby žalobkyně nepoužila ke zpáteční cestě stezky v noční době za tmy neosvětlené, klikaté, nad kamenným lomem vedoucí, jejíhož směru ani sama dobře neznala, pak v takovém případě žalované družstvo B. neodpovídá za následky úrazu, který žalobkyně pádem do lomu utrpěla. Pokud přičítá výhradní vinu nebo alespoň spoluvinu na svém zranění žalovanému družstvu, právem nižší soudy zavinění žalovaného družstva neuznaly, neboť družstvo nedopustilo se svými jednateli bezprávního činu, ani pozitivního ani opomenutí, jenž by závazek k náhradě škody zcela nebo z části odůvodňoval. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. ledna 1946, sp. zn. Rv II 98/45, Vážný č. 38/1946 Sb. r. ci. Nejvyšší soud ČSR odmítl dovolání žalovaného s argumentací, že když žalovaný neměl potřebné vědomosti a provedl-li lékařský zákrok, pak ručí za všechnu škodu, k níž by bylo nedošlo, kdyby měl k použití přístroje potřebné znalosti a náležitou opatrnost
91 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186750