O právu ústavním (Ukázka, strana 99)

KAPITOLA 5 Ústavní verze parlamentní demokracie České republiky

Parlament v systému reprezentativní demokracie obvykle plní řadu ústavních funkcí (psaných i nepsaných).35 Tyto funkce mohou mít různě intenzivní charakter vzhledem k vnitřní formě vlády, zejména ke konkrétním vztahům v dělbě moci, ústavním „brzdám a vyvážení“.36 Z hlediska obecného modelu parlamentní republiky lze na základě jeho funkcí celkovou pozici Parlamentu České republiky, tak jak vyplývá z Ústavy ČR i parlamentní praxe, považovat za standardní v systému parlamentní formy vlády, a tudíž v zásadě silnou.37 I v normotvorbě však rozhoduje v demokratických systémech více orgánů tak, jak existuje určitá hierarchie právních norem, odvozená od legitimity orgánů (primární parlament) nebo od funkcí v systému (ústavní kontrola), nebo také od formy vlády (např. v USA role prezidenta či ve Francii nařizovací činnost vlády).

Dělba moci má svůj projev v legislativní činnosti v České republice v několika institucionálních směrech.

Vládní moc – ovlivňuje zákonodárství zejména prostřednictvím vládních návrhů zákonů. Za těmito návrhy nestojí pouze rozsáhlá odborná byrokracie ministerstev, ale také zájmy skupin vlivů (odborů, spolků, svazů apod.). V tomto smyslu se samozřejmě odráží vztah politické provenience vlády a parlamentní většiny.

35

36

37

Vlastí parlamentu je Anglie, v níž moc krále byla omezena shromážděním hlavních feudálů (lordů, tedy pánů), vyššího duchovenstva (prelátů) a zástupců měst a hrabství (vesnických územních jednotek). Podobné instituce posléze vznikly v Polsku, Maďarsku, Francii, Španělsku a v dalších zemích.

Podle J. Blahože je reprezentativní demokracie „ovšem z převažující většiny svých atributů fikcí.

Nakolik v oné menšině atributů má či nemá reálné opodstatnění, o tom rozhoduje stupeň demokratické politické kultury, daný dlouhodobým konsensuálním vývojem v daném státě a také kvalitou politických a státnických osobností“, srov. k tomu Blahož, J. Ústavnost a demokracie. Právník.

1998, č. 1, s. 2.

Viz k tomu v detailech Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 132 a násl.

83 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186698

Druhá část: O českém právu ústavním – institucionální aspekty

Hlava státu – může svým podpisem být v různé pozici. Tento podpis může mít roli formální, korigující či sankční.38 Státní správa – je v psaném systému práva předurčena ke konkretizaci zákonů prováděcími právními předpisy. Vzhledem k nezbytné odborné konkretizaci řady odvětvových vztahů tak ministerská profesionální byrokracie získává „volný prostor“ ke hmotněprávnímu normování. V tom smyslu lze mluvit o odvětvových oblastech: např. dopravy, energie, vod, nerostného bohatství, zdraví, školství, policie apod.39 Soudnictví – může ovlivňovat či zasahovat do normativně regulativní funkce zákonů, zejména prostřednictvím ústavního soudnictví. Přezkumná a interpretační role soudů nejen koriguje (může rušit zákony v kasačním systému), ale taktéž tezovitě obohacuje, konkretizuje a naplňuje „statickou“, principiální dikci zákona. Tvůrčí role soudů, jak v systému common law, tak v kontinentálním pojetí je v zásadě evidentní.40 Nadnárodní normativní zdroje – jsou zdroje založené smlouvami mezinárodního práva veřejného. Jde zejména o multilaterální pakty hmotněprávní, stanovící princip vztahů různých oblastí práva. Vzhledem k obecným principům mezinárodního závazkového práva jsou závazné signatářům k realizaci. Dále pak, v souladu s národním právem, mohou být buď zprostředkovány subjektům k realizaci, anebo přímo závazné. Nadnárodní normy jsou potencionálně „právní silou“ vyšší autority, než je parlamentní zákon, a pro signatáře by pak měly znamenat přednost před zákonem. V případě obsahového konfliktu s národním zákonem jsou konkurenční normou pro normu národní.41 V celkovém komparativním hodnocení je Česká republika opět standardním systémem, v němž se i při určité „plošné“ dělbě legislativní činnosti zachovává priorita Parlamentu v celkovém legislativně „produkčním“ systému. Zákonodárná role Parlamentu je kontrolována Ústavním soudem ČR s možností derogace, ústavodárná funkce Parlamentu je suverénní a bez možnosti přezkumu.

38

39

40

41

K tomu lze uvést např. koncepci „veta“ dle Ústavy ČR, jež ve své podstatě znamená, že prezident tím, že vrátí zákon Sněmovně, jej v zásadě „zbrzdí“, neboť tato jej může silou většího počtu hlasů prosadit k vyhlášení.

K legislativní funkci vlády České republiky a její součinnosti s rezortními legislativními útvary se koncentrovaně vyjadřuje P. Běhan, srov. komentář k čl. 78 Ústavy ČR a k čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR, in Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 366 a násl., resp. s. 362 a násl.

K typové judikatuře Ústavního soudu ČR, interpretačním způsobem doplňující i rozvíjející viz Čítanka vybraných rozhodnutí Ústavního soudu k seminárním cvičením, in Klíma, K. et al. Praktikum českého ústavního práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 441 a násl.

K aplikační přednosti mezinárodních smluv před zákonem České republiky viz komentář M. Forejtové k čl. 10 Ústavy ČR in Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 98 a násl.

84 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186698

KAPITOLA 6 Reflexe volební geografie v České republice a role politických stran

Organizace voleb je zpravidla založena na teritoriálním principu, tedy na rozdělení území na menší části, z nichž vychází reprezentanti (poslanci) tohoto vzorku obyvatelstva a celek zástupců teritoria tvoří volební korpus.42 V tom smyslu se vytvářejí speciální obvody – volební obvody, jež se mohou a nemusí krýt s administrativně územními jednotkami. V České republice se rozlišují tři typy volebních obvodů: jeden celostátní, více mnohomandátových nebo více jednomandátových. Z hlediska techniky vytváření volebních obvodů se hovoří o tzv. volební geografii, resp. volební geometrii. Volební obvody (či dále i okrsky) se ve světě stanoví buď ze zákona, nebo akty centrální moci (vláda, ministerstvo vnitra či územní správa – guvernér, prefekt). Způsob rozdělení území na volební obvody má v pluralitní demokratické společnosti vždy vážný politický význam, což znamená, že může ovlivňovat výsledky voleb.43 Česká republika představuje z hlediska volební geografie (i geometrie) osobitý organizační systém krajských volebních obvodů do Poslanecké sněmovny, totožný potenciálně s volební plochou i elektorátem krajských zastupitelstev.

Jednomandátové volební obvody při volbě Senátu (81) pak v řadě souvislostí užívají hranic řady dřívějších okresů.

I při osobitosti geografického, politického a demografického základu voleb Parlamentu ČR jej ani takto nelze komparačně považovat za netradiční.

Na bázi ústavního systému (který je psaný nebo nepsaný) se do značné míry mimo ústavní regulaci formuje určitý typ politického systému založený především jako systém politických stran, jejich faktických vzájemných vztahů a pravidel soupeření. Přitom charakter tohoto systému je ovlivňován typem 42

43

Nebo také tzv. elektorát. Rozlišuje se: – právní elektorát jako souhrn voličů zapsaných v seznamu voličů; – faktický elektorát jako souhrn hlasujících voličů; – potenciální elektorát jako souhrn všech, kteří jsou zapsáni jako voliči nebo mohli být zapsáni jako voliči.

V. Klokočka již v roce 1967 analyzuje souvislosti administrativní organizace voleb a systému rozdělování mandátů; srov. Klokočka, V. Ústavní právo kapitalistických zemí. Praha: Orbis, 1967, s. 166 a násl.

85 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186698