Občanské právo pro každého (Ukázka, strana 99)

O co můžeme přijít, když se nestaráme?

Nový občanský zákoník respektuje zásadu vigilantibus iura: nepečuje-li člověk o svá práva, má smůlu. Staví-li kodex do svého středu člověka a svobodu jeho rozhodování, vyjadřuje tím nejen jeho právo uspořádat si své věci podle svých zájmů, ale dává tím do rukou člověka i odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Mnohdy slýcháme, že největším nepřítelem člověka je čas, lidé si často povzdechnou nad tím, že by chtěli čas vrátit a udělat něco jinak. Čas a jeho plynutí má význam i pro právní život. S různými časovými okamžiky právo spojuje různé právní následky – vznik člověka jako právní osobnosti s jeho narozením (§ 23), nabytí plné svéprávnosti člověka s dovršením osmnácti let (§ 30 odst. 1) apod. Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, stane se tak počátkem toho dne (např. zmiňovaná plná svéprávnost člověka vzniká již počátkem dne, kdy dovrší osmnáct let); zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne (např. k prekluzi či k promlčení dojde až půlnocí příslušného dne).

Velký význam má samozřejmě plynutí času, které se v právním řádu nejvíce spojuje s problematikou promlčení a prekluze, ale setkáváme se s ním i v případě různých jiných lhůt a dob, které je třeba umět správně počítat. Tomuto tématu je věnována následující kapitola. Z ní jsou patrné nejen drobné změny týkající se počítání času, ale zejména posílení pozice věřitele v rámci institutu promlčení.

Lhůty, doby a jak nám ten čas běží Zákoník na mnoha místech stanoví, že je třeba určité právo v jistém časovém úseku předepsaným způsobem uplatnit, a tím je pro sebe zachovat. Například § 2945 odst. 2 ukládá poškozenému, kterému se z věšáku v restauraci ztratil kabát, aby vznik škody bez zbytečného odkladu uplatnil u provozovatele (nejpozději do patnácti dnů po dni, kdy se o škodě musel dozvědět), § 241 odst. 1 dává členovi spolku právo navrhnout do patnácti dnů, aby rozhodčí komise přezkoumala jeho vyloučení, anebo § 1231 odst. 2 opravňuje podílového

101

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186437

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

spoluvlastníka podat do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí o zvolení správce návrh k soudu, aby správce odvolal. Toto jsou lhůty, tedy časové úseky vymezené k tomu, aby oprávněný projevem vůle zachoval své právo. Uplyne-li lhůta marně, má to pro oprávněného negativní následek (nejčastěji zánik práva nebo jeho oslabení).1 Od lhůt je třeba odlišit jiné časové úseky – doby. Uplynutím doby zaniká právo nebo povinnost bez dalšího, během ní není třeba žádného aktivního postupu. Školník zazvoní a nic. Je po vyučování. Podobně je to s výpovědní dobou, dobou, na kterou je sjednán nájem, dobou, po kterou zástavní věřitel nesmí zpeněžit zástavu (§ 1364 odst. 1), nebo zkušební dobou v rámci pracovního poměru. Nový občanský zákoník lhůty a doby důsledně rozlišuje i terminologicky, což má např. za následek, že se již nic nedočteme o promlčecích dobách, ale pouze o promlčecích lhůtách.

Občanský zákoník stanoví stejně jako jeho předchůdce pravidla pro počítání času. Dochází ke koncepční změně, když se stanoví jednotná pravidla pro lhůty i doby, neboť doposud zákoník upravoval pouze počítání lhůt a počítání dob přenechával kalendáři. Počítání času rozlišujeme na právnické (civilní) a obecné (přirozené, dle kalendáře). Obecné počítání času se vyznačuje souvislým plynutím času tak, jak za sebou běží jednotlivé dny, a to bez jakéhokoli rozlišování, o jaký den se jedná. Oproti tomu právnické počítání je založeno na výjimkách – k některým dnům se nepřihlíží, zpravidla proto, že v těchto dnech nelze právně jednat vůbec, anebo jen s velkými obtížemi. Právnické počítání času je obsaženo v § 605 až 608 a primárně se uplatní pro lhůty i doby s jedinou výjimkou – pravidlo o posouvání konce počítaného časového úseku se uplatní pouze pro lhůty (§ 607).

Základní jednotkou právnického počítání času je den. Lhůta nebo doba stanovená nebo určená podle dní začne běžet dnem, který následuje po dni, v němž nastala skutečnost rozhodná pro její počátek (§ 605). Dozví-li se např. poškozený 7. května 2014 o škodě na zavazadle dle § 2946 odst. 1, je prvním dnem lhůty 8. květen 2014; patnáctým, a tudíž posledním dnem lhůty je 22. květen 2014. Občanský zákoník výslovně nestanoví, že konec lhůty připadá na půlnoc posledního dne lhůty. Přesto se toto řešení přijímá, avšak s jednou závažnou modifikací. Má-li se ve lhůtě právně jednat (např. uplatnit právo na náhradu škody) nebo splnit povinnost, vyžaduje se, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu s ohledem na adresáta (§ 602). Při uplatnění elektronických technických prostředků umožňujících v podstatě nepřetržitý příjem zpráv se však zásadně nevylučuje ani možnost právně jednat i po uplynutí obvyklé doby; každý případ je však třeba posoudit zvlášť.

1

Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie při uplatňování práv, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů – srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (dostupnost: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, č. 163, s. 399).

102

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186437

O CO MŮŽEME PŘIJÍT, KDYŽ SE NESTARÁME?

Pro kratší lhůty a doby, než jsou dny, doposud právní regulace chyběla.

Nově občanský zákoník stanoví (v návaznosti na dosavadní praxi), že se počítají a momento ad momentum (od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí). Například lhůta k přijetí nabídky na uzavření smlouvy může být stanovena od 9:00 dopoledne na pět hodin – její běh tak skončí ve 14:00 téhož dne.

Konec delších lhůt a dob (týdenních, měsíčních a ročních) připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadla skutečnost rozhodná pro její počátek. Dle kalendáře mají různé měsíce různý počet dnů (28, 29, 30, 31). Proto se může stát, že příslušný den v měsíci neexistuje. Zákoník stanoví, že v takovém případě připadá poslední den lhůty nebo doby na poslední den měsíce (§ 605 odst. 2). Toto je změna oproti současnému stavu, neboť doposud se doby počítaly dle kalendáře – např. nájemní smlouva uzavřená od 1. ledna na jeden rok končila 31. prosince. Nově bude končit 1. ledna následujícího roku. Na to je třeba pamatovat a sjednávat konce dob raději výslovně, aby se zabránilo tomuto následku, který může být nepříjemný zejména z daňových či účetních hledisek.

Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Účel pravidla spočívá v ochraně povinného a v ochraně svátečního klidu, ve kterých není osoba povinna nic činit k zachování lhůty. Svátky stanoví zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, dle kterého se rozlišují státní svátky a ostatní svátky. Dostane-li např. adresát nabídky na uzavření smlouvy v úterý čtyřdenní lhůtu k jejímu přijetí, je prvním dnem lhůty středa a čtvrtým dnem lhůty sobota; nejbližším obecným pracovním dnem je pondělí, tudíž adresát má ještě tento den k přijetí nabídky. V případě dob k tomuto posouvání nedochází, připadne-li proto např. konec nájmu bytu na sobotu, končí tímto dnem a nájemce se musí vystěhovat, v neděli by již byt užíval neoprávněně.

Promlčení a prekluze Všeobecně se přijímá, že plynutí času má na lidskou paměť jistý vliv. Buď zapomínáme to špatné a uchováváme si hezké vzpomínky, nebo naopak. Čím větší časový odstup od určité události člověk má, tím více podrobností obvykle zapomíná. I to je jeden z faktorů, na který reaguje právo institutem promlčení: čím je subjektivní právo starší, tím hůře je vymahatelné, tím náročnější a dražší je proces zjištění, zda vůbec existuje. Promlčení má na jedné straně vést věřitele k tomu, aby byl aktivní a odpovědný, aby se včas domáhal svých práv, na druhé straně má dlužníkovi zaručit, aby nad ním nevisel Damoklův meč povinnosti splnit svůj dluh po neúměrně dlouhou dobu, je-li věřitel nečinný. Rozhodně zde neplatí známé rčení o tom, že kdo si počká, ten se dočká; je tomu naopak – kdo si počká, ten se už vůbec dočkat nemusí.

103

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186437