Peter M. Jolin – Harry Trottel a kámen MUDr. Tse
adrenalinové zážitky zřejmě zvyklý. Hadrin, v obličeji nikoli nepodoben dlouholetému řediteli vápenky, se vypotácel za ním. Harry zůstal raději sedět. Trpaslík zadal na číselném zámku dveří kód a ty se s rachotem otevřely. Za nimi ve tmě Harry neviděl nic. Žádná oslňující zář diamantů nebo zlatých cihel. Hadrin se sklonil, vzal něco do ruky – Harrymu to připadalo jako malý kožený váček, notně promaštěný a popraskaný – bedlivě to prohlédl (alespoň tak bedlivě, jak to dovolovalo nevalné osvětlení chodeb) a pak zasunul váček do náprsní kapsy. Kývl na trpaslíka, ten trezor opět zabezpečil, vskočil do vozíku a vzápětí se opět řítili chodbami rychlostí šíleného geparda, stiženého dysenterií. Když se vrátili do výchozího bodu, trpaslík znovu seskočil a pokynul Hadrinovi s Harrym směrem ke dveřím. Oba za ním vykročili poněkud vrávoravým a nejistým krokem. Teprve poté, co vyšli z banky, se Harry odvážil promluvit. Do té doby si nebyl příliš jist tím, co vše kromě slov by z něj mohlo vyjít, kdyby otevřel pusu. „Eh… Hadrine… chtěl jsem se zeptat, ty peníze v bance, ty jsou vyčarovaný?“ „Ne. Vopravdový,“ zakroutil Hadrin hlavou. „S vyčarováváním peněz je to malér, víš. Bankovky maj čísla. Můžeš vyčarovat stejnou bankovku nebo si to číslo vymyslet, to jo, ale pak to nejsou pravý peníze. My sme kdysi měli svý vlastní peníze, ale byly s tim potíže. Člověk se moh lehko splíst, když je měl pohromadě s trdlovskejma, a taky je moh snadno někdo vidět, to nevohlídáš. A dyž si někdo vyčaroval trdlovský a platil s nima, tak na to přišli policajti a zavřeli ho jako padělatele. Mezi policajtama je zatraceně málo čarodějníků, víš? Tak to děláme jináč. Čarujeme věci, co se daj za ty pravý peníze vyměnit. Zlato, diamanty a tak. To je moc dobrý a draze placený zboží. Ale ne každej čarodějník je tak dobrej, aby to moh dělat. Tvoji rodiče byli dobrý vobá a tím
- 97 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186420
Peter M. Jolin – Harry Trottel a kámen MUDr. Tse
pádem měli u Grinwellovejch pěknej balík. A ten je teďkonc tvůj.“ „A co dělají čarodějové, kteří si neumějí vyčarovat zlato a drahokamy?“ „Choděj do práce,“ zabručel Hadrin. „Teď se můžeš trochu cournout po vobchodech. Ale kupovat nebudem nic. Co potřebuješ do školy, to si pořídíš až přímo v Neštovicích. Není dobrý tahat ty věci mezi trdly. Vobchody vypadaj vobyčejně, ale dyž řekneš svý méno a heslo, tak tě pustěj dozádu a můžeš se podivat na všecko, co tě bude zajímat. Normálně bys teda eště musel mít kreditku. Tebe ale pustěj i bez ní, páč tě tu každej zná.“ „Heslo? Ale já neznám…“ „Znáš. Je stejný, jako bylo v hotelu. Mívali jsme pro každej krám jinačí, ale starejm lidem se to porád pletlo. Pani Campbellová třebas dycky řikala hotelový heslo v koloniálu a leta nejedla nic jinýho, než salám a máslo. Von totiž hokynář do Four seasons nechodil, byl to starej konzervativec, a tak to heslo neznal,“ vysvětlil Hadrin. „Tady máš nějaký drobný, dyby sis chtěl něco koupit. U Andersona maji moc dobrý cucavý špalky. Já si eště skočim něco zařídit. Sejdeme se támdle, před vobchodem s knihama.“ Harry převzal nabízený obnos, ačkoli nějaký pamlsek bylo v tu chvíli asi to poslední, na co by pomýšlel. Hadrin ukázal na jeden vývěsní štít a pak se vzdálil. Harry zůstal na ulici sám. Zadíval se do první výlohy, která byla přímo před ním. Ve výloze stály figuríny, nastrojené do všelijakých úborů. Zdvihl oči vzhůru a četl: Mademoiselle Blanche – kostýmy pro každou příležitost. Po chvíli váhání vešel dovnitř. Obchod vypadal podobně jako ten, v němž mu strýc a teta kupovávali všechny ty Batmany a Spidermany. Za pultem stála usměvavá slečna s ohnivě rudými vlasy a stejně rudými nehty. „Co si budete pržát, mladý muši?“ zeptala se přátelsky se silným francouzským přízvukem.
- 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186420
Peter M. Jolin – Harry Trottel a kámen MUDr. Tse
„S-salám a máslo,“ zakoktal Harry. „To jste tu špátně, koloniál je naprroti pržes ulicí,“ zazubila se slečna. Harry zrozpačitěl. Že by si heslo špatně zapamatoval? „Já… jmenuju se Harry Trottel. A rád bych se jenom podíval.“ „C´est bon,“ usmála se slečna. „Dělala jsem legrrasí. Rračte dál, pane Trrottele.“ Poodešla od pultu a roztáhla těžký sametový závěs za svými zády. „Rračte,“ zopakovala a lehce se přitom uklonila. „Máme tú uš jednoho zákazniká, mošná si budeté rrozumét.“ Harry vstoupil do rozlehlé místnosti, která připomínala zakázkové krejčovství. Na krejčovských pannách tu ale nebyly nařasené barevné halenky nebo svatební šaty, nýbrž dlouhé, tmavé pláště a na vrcholku každé z nich seděla špičatá čapka. Před jedním z mnoha zrcadel stál snědý chlapec s dlouhými vlasy, asi v jeho věku a se zájmem si prohlížel svůj vlastní odraz. Chvíli trvalo, než si Harryho všiml. „Ahoj,“ pozdravil ho pak. „Taky se chystáš do Neštovic?“ Harry přikývl na souhlas. „Otec mi šel obstarat učebnice a máma se zapovídala vedle ve starožitnostech,“ povzdechl si chlapec. Jeho hlas zněl povýšeně a poněkud bezbarvě, jako by recitoval nějakou dlouhou a nudnou báseň z čítanky. „Ale pak je musím zatáhnout někam, kde se dají koupit nějaká prima závodní košťata. Nějak otce donutím, aby mi jedno koupil, a propašuju ho do Neštovic. Stejně to není fér, že je prváci nesmí mít.“ Harry netušil, o čem chlapec mluví, ale snažil se to nedat nijak znát. Neměl zájem být před tímhle hippíkem za blbce. „Ty máš koště?“ zajímal se chlapec. „Ano,“ vybavil si Harry obsah kumbálu v domě Donkeyových. „Vlastně ne. Není moje, patří… tetě Pelagii.“
- 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186420