Druhý příchod /99 „Špatné chranění na tak hezké kopí,“ poznamenal Arlen. „Ale jestli je kníže chytrý, nakonec kopí pustí a nechá to na ženách.“ A opravdu, několik žen už mělo namířené kuše, a jakmile jim kníže uhne z cesty, začnou pálit. Ale Thamos je všechny překvapil. Vztekle zařval, a aniž kopí pustil, zvedl nohu a okovanou botou opakovaně kopal jadrnce do břicha. Úderné chrany na podpatku se rozzářily a útočily na démona zas a zas, až konečně kníže vyrval své kopí a skopl jadrnce na záda. Vzápětí se na něj vrhl a vrazil mu čerstvě osvobozené kopí rovnou do srdce. Pak se zapřel nohou o démonskou hruď, aby svou zbraň snadněji vytrhl ven. Vytryskla sprška ichoru, kopí povolilo, kníže vítězoslavně zahalekal a vydal se na pomoc dvojici drvoštěpů, zapletené do jiné šarvátky. Vrazil kopí do zad démonovi, kterému čelili, a za těžkého supění nalehl na kopí tak těsně k jadrnci, až se mu rozzářily i chrany na zbroji. Ten vyděšený šlechtic, kterého Renna viděla ještě před chvílí, byl pryč. Kníže teď ječel jako pominutý, běhal po mýtině sem a tam, s vervou se vrhal do každé bitky a málo se staral, jestli mu něco nehrozí. Ozval se bolestný výkřik, Renna se obrátila a zjistila, že lesní démon sekl jednoho drvoštěpa drápy do hrudi. Muž ještě z posledních sil dokázal chabě švihnout sekerou a démona odrazit o krok dozadu, ale pak mu zbraň vypadla z ruky a drvoštěp se zhroutil na zem. Renna se napjala a Arlen už byl v běhu. Pádila mu v patách, ale ani jeden z nich tam nemohl dorazit dřív, než démon zasadí smrtelnou ránu. Najednou se kolem ní něco mihlo, Renny se zmocnila důvěrně známá závrať a zničehonic se před ní objevila štíhlá dívka, která si zrovna rozhrnula chraněný plášť, tolik podobný tomu, co na sobě měla Renna, aby se jí záhyby nepletly pod nohy. Pod pláštěm měla pestrobarevný oděv – volné pantalóny, halenu a navrch šněrovačku. Proti padlému drvoštěpovi byla poloviční a proti obrovitému lesnímu démonovi vypadala jako kočka syčící na nočního vlka. Přesto se mu postavila neohroženě, vyzývavě se mu zahleděla do očí, a ledva po ní chňapl pařátem, zvedla housle, přiložila smyčec ke strunám a vyloudila sled pronikavě drásavých falešných tónů. Démon zavřískl a máchl po ní prackou, ale dívka jen uskočila, převalila se na zemi rovnou zase do stoje a vůbec přitom nepřestala hrát. Démon si přitiskl pařáty na uši, znovu zanaříkal a vrávoravě couval. Další oslnivá šmouha a za démonem se objevila urostlá, statná žena, nikým neviděná, dokud se nerozmáchla obrovskou chraněnou dýkou a neusekla démonovi jeden hnát. Zranění znásobené skřípavými
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186338
100 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne zvuky houslí bylo na démona už moc – prchal z boje, a to rovnou na Arlena a Rennu. Arlen v běhu chytil jadrnce za jeden roh, přitáhl si ho blíž a nakreslil mu na hruď žárovou chranu. Pak démona roztočil a odhodil jako zářivou kouli kvílejících plamenů a pádil dál ke zraněnému drvoštěpovi. Když ženy uviděly, že k nim běží Arlen, v očích jim překvapeně zajiskřilo, očividně ho poznaly, ale zároveň bylo patrné, že se i lekly. Ta, která démonovi uťala pařát, ze sebe překvapení setřásla první. „Však už bylo načase, aby ses vrátil,“ řekla, klekla si ke zraněnému a rychle začala z těžké kapsářové zástěry vytahovat ranhojičskou výbavu na ošetřování ran. Mladá dívka pořád ještě zírala na Arlena s otevřenými ústy. Arlenovi zacukaly koutky. „Taky tě rád vidím, Darsy.“ Podíval se na dívku. „Ty se starej o hudbu, Kendall,“ ukázal bradou na housle a klekl si ke kořenářce. Kendall se narovnala, zvedla housle a rozhlížela se mýtinou po další oběti. Drvoštěp se rozkašlal tak křečovitě, až Arlenovi stříkla do obličeje krev, a pak znehybněl. Arlen tomu nevěnoval žádnou pozornost, pevně ho přidržel a čekal, až ho Darsy prohlédne. „Noci,“ zašeptala. Od prsou k boku se táhly tři tržné rány a všechny silně krvácely. „Tohle nezvládneme.“ „Démonské lejno nezvládneme,“ ulevil si Arlen a pustil se rovnou do první rány. Prsty stiskával okraje k sobě, druhou rukou kreslil do vzduchu řady chran. Kolem ran se mihotala měkká záře a Darsy s dívkou jen němě zíraly, jak se osudné rány zavírají a srůstají. Muž najednou zhluboka nabral dech a pokusil se vstát, čímž si přivodil další záchvat kašle. Arlen mu položil dlaň na hruď a přitiskl ho k zemi. Muž otevřel oči a vzhlédl. „Ty ses vrátil?“ zachrčel. Arlen se usmál. „Jistěže jsem se vrátil, Jowe Drvoštěpe.“ „Povídalo se, žes nás opustil,“ zašeptal Jow, „ale já jsem víru nikdy neztratil.“ Arlen rozmrzele semkl rty, ale shýbl se, zvedl muže, jako by to bylo malé dítě, a odnesl ho do bezpečí chranového kruhu. Tam našel pastýře, staršího muže s vousy šedými jak dešťový mrak. Přes prostou hnědou kutnu měl silnou rochetu zdobenou záštitnými chranami, obklopujícími pastýřskou hůl, symbol jeho řádu. Jak uviděl Arlena, vytřeštil oči, ale s akolytou v patách šel rychle k němu, převzali Jowa a přenesli ho do chraněného stanu, na jehož chlopních se rovněž skvěla pastýřská hůl. Celou dobu nespouštěl Arlena z očí a obratem se zase vynořil ze stanu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186338
Druhý příchod /101 s holí z leštěného zlatopně s vyřezanými chranami a z bezpečí chranového kruhu šel sledovat boj. Bitva už skomírala a kníže, který pobíhal od šarvátky k šarvátce, najednou shledal, že nemá nepřítele. Ztěžka supěl a rozhlížel se kolem jako šílený, ale když se nikde nedalo nic nebezpečného najít, najednou se rozklepal a ztěžka se opřel o kopí. Vmžiku u něj byli jeho muži, srotili se kolem něj a zakryli ho cizím pohledům. Z kruhu obrněných zad se k Renně donesly dávivé zvuky. „A tak je to vždycky,“ poznamenala Darsy. „Když v něm vzkypí krev, tak není náruživějšího bojovníka nad hraběte, ale jak vychladne, padne jak podťatý strom.“ „To není nic, zač by se měl člověk stydět,“ ozval se Arlen. „Sám jsem se tak kolikrát cítil. Už jen sama skutečnost, že je v noci venku, o mnohém vypovídá…“ odmlčel se. „Hrabě?“ Darsy přikývla. „Přišel s umělecky vyvedeným lejstrem, v němž ho vévoda jmenoval ‚Pánem Drvoštěpské Kotliny a přilehlého okolí‘, a s kolonou povozů míli dlouhou. A s vojáky. Víc než tisícovka jich byla, a spousta lučištníků, že prý jdou budovat opevnění proti Krasijcům. Už mu začali stavět tvrz. Ale lidi jsou tak vděční za jídlo a přikrývky, že ani nic nenamítají, a co taky, když jste si ty i Leesha odešli jen stvořitel ví kam.“ „Takže vy jste mu prostě Kotlinu předali?“ zeptal se Arlen. „Neměli jsme moc na vybranou,“ odtušila Darsy. „Ale není to až tak zlé. Lidi znalé svého řemesla nechává Thamos převážně na pokoji a nikdo mu nemůže upřít pomoc ani naději, kterou přináší lidem, co už nic jiného nemají.“ Boj skončil, ale Renna se dál dívala na drvoštěpy, kteří teď postupně procházeli mýtinu a ověřovali si, že mršiny jsou opravdu mrtvé. V tom poznávala Arlenův výcvik. Démoni se hojí magicky rychle a dokonce i po zásahu chraněnými zbraněmi se dokážou v několika minutách vzpamatovat z čehokoli vyjma smrti nebo rozsekání na kusy. Nejeden zdánlivě mrtvý démon, ležící na mýtině, zavřískl, když se drvoštěpové přiblížili, a sekal po nich pařáty nebo se snažil uprchnout. Takoví byli rychle přišpendleni k zemi, a i pak sebou divoce mlátili, když jim drvoštěpové začali rozřezávat silné krunýřové hřebeny kolem krku. Ono useknout hlavu třebas i malému lesnímu démonovi vyžadovalo několik ran sekerou, takže občas musel přiložit ruku k dílu dokonce i Samm Pila. Renna zašla za Arlenem a ženami a pátravě si prohlížela jejich chraněné pláště, z nichž ji jímala závrať.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186338