2. KAPITOLA
A. Řízení o vypořádání SJM
Příkladem řízení, v němž se české soudy necítí být zcela vázány rozsahem požadavku uvedeným v žalobním petitu (případně ve vzájemném návrhu) je spor o vypořádání společného jmění manželů. – Soudy zcela běžně do tohoto řízení samy od sebe „vtahují“ položky, o kterých během řízení zjistí, že jsou součástí společného jmění. Aniž by je kterýkoliv z účastníků navrhl k vypořádání. A naopak – soudy „svévolně“ v rozsudečném výroku pomíjejí účastníky navrhované položky, o kterých se při řízení zjistí, že předmětem společného jmění nejsou. A to aniž by pokládaly za nutné připouštět změnu (rozšíření) žaloby nebo bez toho, aby žalobu ohledně položek, které nejsou jako součást společného jmění prokázány, zčásti zamítaly. – Soudy jako by společné jmění manželů pokládaly za věc hromadnou (za nedílnou masu věcí), kterou je třeba beze zbytku vypořádat. Jenže tak tomu ve skutečnosti není. Hromadnou věcí je totiž jen taková skupina věcí, které jsou mezi sebou propojeny nejen skrze svého vlastníka, ale jsou provázány i společnou funkcí nebo účelem. S věcí hromadnou také (a přímo z její povahy) musí být možné nakládat jako s nedílným právním celkem bez toho, aby ji při transakci bylo nutné popsat vyčerpávajícím výčtem všech jejích položek. V této souvislosti nelze přehlédnout, že relativně nové ustanovení § 143a o. z. umožňuje manželům nebo i budoucím manželům předem nebo i ex post vyčlenit z „masy“ společného jmění konkrétní věci. Pokud je věcí manželů, aby vymezili okruh věcí, které do jejich společného jmění mají spadat, tím spíše by soud v řízení o jeho vypořádání měl respektovat vůli rozvedených manželů a vypořádat jen ty položky, jejichž vypořádání strany sporu výslovně (v petitu žaloby nebo vzájemného návrhu) uvedou. Soudy se o nesprávný předpoklad, že společné jmění manželů tvoří nedílný celek (věc hromadnou), opírají zřejmě i ze setrvačnosti založené na faktu, že až do novely občanského soudního řádu č. 171/1993 Sb. soud musel pro rozhodnutí ve věci zjišťovat pokud možno úplný skutkový stav. Proto soudci sami od sebe vyhledávali položky, které účastníci do vypořádacího řízení „zapomněli“ vnést. Do novely o. s. ř. č. 171/1993 Sb. tedy bylo do určité míry odůvodnitelné, že soudy z vlastní iniciativy vypořádávaly všechny hodnoty, které během řízení vyšly najevo jako součást bezpodílového spoluvlastnictví. Po roce 1993 však odpovědnost za výsledek sporu přešla na účastníky a soud již materiální (tedy pokud možno úplnou) pravdu nevyhledává. 90 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186326
Žaloba – obecný výklad
A přece české soudy, v současnosti již bez zákonem podepřeného důvodu, naprosto běžně nerespektují v případě vypořádání společného jmění manželů žalobní petit, ani petit případného vzájemného návrhu. B. Řízení zakončené smírem
Druhou situací, při níž soudy často nerespektují žalobní petit tak, jak jej účastníci vymezili, je řízení ukončené schválením smíru,227 který upravuje vztahy účastníků nad rámec žaloby. Například žalobce (bývalý zaměstnanec žalovaného), se vůči žalovanému domáhá zaplacení náhrady mzdy za údajně neproplacenou dovolenou. Žalovaný je ochoten ke smírnému vyřešení situace s tím, že žalobci dovolenou skutečně proplatí. Ovšem ke smírnému ukončení sporu je ochoten jen tehdy, když obě strany přímo v textu smíru uvedou, že vůči sobě navzájem již nadále nemají žádná další finanční práva a povinnosti. Žalovaný si je totiž vědom dalších sporných situací, které během pracovního poměru žalobce u žalovaného vznikly, a je ochoten vyjít požadavku žalobce vstříc jen tehdy, když pomine riziko dalších soudních řízení. – Soudy takové smíry, včetně dodatku, schvalují. Přestože smírčí výrok zcela zjevně přesahuje rámec sporu, jak jej vymezila žaloba. Bez toho, aby účastníky nutily k rozšíření žaloby nebo ke vznesení vzájemného návrhu.228 Ke zjevnému překročení žalobního návrhu v daném případě dochází z praktických důvodů. Během řízení se totiž stane zřejmým, že se účastníci dohodli a je nadále zbytečné v řízení pokračovat. Pokud by se soud měl zachovat důsledně, musel by po účastnících žádat, aby zcela přesně vyspecifikovali své případné budoucí požadavky. Kvůli tomu by zřejmě došlo k odročení. Benevolentní přístup soudu lze v daném případě (byť jen do jisté míry) zaštítit i zákonem. V ustanovení § 6 o. s. ř. se hovoří o tom, že soud má během řízení postupovat tak, aby ochrana práv a zájmů účastníků byla rychlá a účinná. Dodatečně (po schválení smíru) se však může přihodit, že jeden z účastníků původního smíru přesto u soudu uplatní požadavek vyplývající 227
228
Podle § 99 odst. 1 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Blíže viz SVOBODA, K. Dokazování. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 144–152.
91 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186326
2. KAPITOLA
z dřívějších vztahů účastníků smíru. Soud pak bude muset zjišťovat, zda tento „nový“ požadavek byl či nebyl součástí původního smírčího ujednání, případně řízení, které schválení smíru předcházelo. Odpověď na tuto otázku může být velmi obtížná. C. Když úspěch ve věci závisí na úvaze znalce
Další situací, při níž se soudy necítí být vázány žalobním petitem, je spor, při němž se rozhoduje o zřízení věcného břemene spočívajícího ve vymezení práva průjezdu přes sousední pozemek. Podle části nejnovější judikatury již soud nemůže takovou žalobu zamítnout s odůvodněním, že žalobcem požadovaný rozsah věcného břemene je nepřiměřený. – Soud má za takových okolností zadat znalecký posudek a na základě posudku vymezit věcné břemeno tak, aby odpovídalo odůvodněným potřebám žalobce a co nejméně zasahovalo do práv vlastníka sousedního pozemku.229 V právě popsaném případě se soud odchyluje od žalobního požadavku ze dvou důvodů, které spolu úzce souvisejí. První příčinou je fakt, že žalobce (a koneckonců ani soud) nemůže na počátku řízení znát konečný výsledek znaleckého zkoumání, které podstatně ovlivní výsledek sporu. Teprve na základě odborné úvahy znalce, které nemusí být soud ani účastníci schopni, bude možné žalobní požadavek formulovat tak, aby zohledňoval nejen právní zájmy účastníků, ale i technické faktory a přírodní vlivy, které mohou mít na rozsah a obsah zřizovaného věcného břemene vliv. Dalším důvodem, proč žalobní petit ustupuje při těchto typech sporů do pozadí, je fakt, že bývá velmi obtížné říci, do jaké míry se verdikt soudu (odvíjející se od znaleckého posudku) překrývá s původním žalobním petitem. Konečný rozsudek se totiž v řadě bodů může shodovat s původní představou žalobce a zároveň v mnoha technických parametrech se s nimi může rozcházet. Míru shody a rozdílnosti mezi žalobním petitem a soudním verdiktem může být jen velmi těžké stanovit a poté popsat. Proto soudu nezbude, než ve výroku vymezit věcné břemeno (včetně veškerých technických parametrů a výpočtů, jak je formuloval znalec), aniž by rozsudek obsahoval informaci o tom, zda a do jaké míry byla žaloba zamítnuta. Takové vymezení by totiž bylo pro soud prakticky neproveditelné, případně by znalce nadbytečně zatížilo. 229
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006.
92 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186326