Pravda je, že z pošťácké almužny bych si nevydělala ani na teplou vodu, natož na podnájem. Ale s brigádou na poště jsem zatím nesekla. Těch pár dnů, co mi zbývalo do začátku školního roku, jsem dál vstávala v půl šesté a bloudila po ulicích s dopisy a novinami. Mechanicky jsem plnila schránky a zdravila zvědavé sousedky. Zbytek času jsem trávila průzkumem babiččiny půdy. Na starých domech mě vždycky daleko víc než vysoké stropy a nablýskané parkety přitahovaly sklepy a půdy. Byly stranou míst, v nichž lidé bydleli a žili. Odkladiště věcí, které už nikdo nepotřeboval, byla plná stop po uplynulých lidských životech a já se do nich ráda nořila. Babiččina půda byla tak velká, že by pojala ještě jeden byt. A taky byla jako byt vybavená, protože tu bylo plno starých almar, rozvrzaných židlí a dalších věcí, které se na nic nehodily a na něž se ukládal prach. Stál tu dokonce sekretář se spoustou tajuplných zásuvek a v koutě se rozkládal pohodlný gauč, na nějž bylo možné se natáhnout a číst si staré knížky. Podle literatury, která se tu nacházela, byla kdysi babička velkou milovnicí dívčích románků. Později zřejmě neuznala za vhodné, aby krášlily její knihovnu vdané ženy a matky, a tak tyhle svazky skončily na půdě. Zaplnily poličky a šuplíky starého nábytku a byly proloženy starými časopisy a bezcennými písemnostmi všeho druhu. Do dívčích románků jsem se na pár dnů s chutí ponořila. Zalíbil se mi jazyk předpotopní mládeže, která mluvila zásadně spisovně a vrcholem vulgarity pro ni byl výraz „jejda“. Mladé dívky na rozdíl ode mě neutíkaly z domu, nestýkaly se s podezřelými bohémy, nezdržovaly se dlouhodobě v zahraničí, nepobývaly u svobodných spisovatelů a dokonce se ani neopíjely. Přesto byly v těch
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186263