dodá Kristu odvahu, aby se ve svých úzkostech ještě usilovněji modlil. Současně se teprve v tomto okamžiku ukáže hrůza v celé své velikosti tak, že Ježíš začíná potit krůpěje krve. Modlitba ho ze strachu nevysvobodí, je ovšem připraven postavit se svému strachu a jít s ním celou pašijovou cestu až na kříž. To je cíl všech, kdo se modlí: Nemodlíme se proto, abychom se strachu zbavili, ale modlíme se s ním a v něm. Strach nás upozorňuje na Boha, není tedy naším nepřítelem, proti kterému máme bojovat, nýbrž přítelem, jenž nás vede k Bohu. Ukazuje nám, že nejsme odkázáni jen sami na sebe a na své síly, ale že můžeme důvěřovat Bohu. Nemáme žádnou záruku, že se nám bude v životě stále dařit, přesto víme, že i v úzkostech a obavách jsme v Božích rukou. Strach nám dává možnost odevzdat se podobně jako Ježíš do Božích rukou. Pak se svého strachu zbavíme. I když se bude stále znovu vracet, nesmíme se kvůli tomu zlobit; můžeme ho podobně jako Ježíš na Olivové hoře pozdravit jako přítele, který nás přibližuje Bohu. Jako průvodce, jenž přichází od Něho a k Němu nás také vede.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186237
15. Vykoupení jako osvobození od strachu
Existují strachy, které nás během života doprovázejí. Odkazují na nebezpečí, kterým se musíme postavit, nebo jsou spojeny s lidskou konečností. Jsou však také strachy, které nás spoutávají, obavy, v nichž zůstáváme uvězněni. Psychiatrie je označuje jako strachy neurotické. Existuje mnoho neurotických poruch, které narušují náš život. V posledních letech poruch spojených se strachem výrazně přibylo. „Nejčastější neurotické poruchy jsou dnes úzkostné neurózy,“ konstatuje psycholožka Verena Güntherová. Neurotický strach člověka ovládá. „Člověk je napjatý, neklidný, má velmi blízko k panickým stavům; jeho pozornost a bdělost jsou zvýšené, zároveň se ale zužuje jeho vnímání a schopnost situaci posoudit se snižuje.“1 Strachy, které nás takto polapí, se nazývají fobie. Např. agorafobie je chorobný strach z otevřeného prostoru. Člověk trpící agorafobií se bojí velkých místností. Je přesvědčen, že nedokáže přes takový prostor přejít, bojí se, že omdlí. Někdo má strach z malých prostor. Třeba v kostele se musí vždy posadit do poslední lavice. Jinak se začne bát, že mu bude zle a zůstane uvězněn v davu. Spousta studentů zná fobii ze zkoušek. Mají strach, že by u zkoušky mohli propadnout. Často je tento strach ochromí a zabrání jim v intenzivním učení. Anebo i když se všechno naučí, 1 Verena GÜNTHER a Hartmann HINTERHUBER: „Die Psychologie der Angst und die Religion“ [Psychologie strachu a náboženství]; in H. von Stietencron (ed.): Angst und Religion [Strach a náboženství], Düsseldorf, 1991, s. 81.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186237
projeví se strach při zkoušce jako vnitřní blok, takže se nedokážou soustředit a klidně uvažovat. Mnoho lidí pronásledují záchvaty strachu nebo paniky. Často pro ně neexistují žádné vnější příčiny a oni sami neznají důvod svého strachu. Zdroj těchto záchvatů strachu je ukryt v nich samých. Může to být strach ze ztráty kontroly nebo z toho, že budou bezmocní a nedokážou zvládnout situaci. Stavy, které ohrožují vlastní hodnoty, způsobují úzkost. Panické záchvaty jsou nebezpečné také proto, že jsou nepředvídatelné. „Strach ze strachu“, obava, že se do tohoto stavu dostaneme zcela nečekaně, může neškodný strach vystupňovat až k panickému záchvatu. Psychologie rozlišuje mezi stavem strachu, jehož příčinou je ohrožující situace, a mezi úzkostlivostí. Úzkostlivost je součástí osobního „nastavení“ jednotlivce, které se u každého z nás liší. Dalším druhem strachu je sklíčenost, je to „trvalý trýznivý pocit tíhy nebo strachu, obvykle je spojen s neuspokojivou životní situací postižených“.2 Takové strachy jsou jako vězení. Toužíme po vysvobození a hledáme někoho, kdo nás zachrání. Toužíme po vykoupení ze svého strachu. V Zachariášově chvalozpěvu Benediktus popisuje Lukáš tajemství našeho vykoupení skrze Ježíše Krista jako osvobození od strachu: „… nám dopřeje, abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života“ (Lk 1,73-75). V řečtině je zde použit výraz aphobos, jenž znamená nedostatek strachu, jeho nepřítomnost. V Ježíši Kristu nám Bůh 2 Verena GÜNTHER a Hartmann HINTERHUBER: „Die Psychologie der Angst und die Religion“ [Psychologie strachu a náboženství]; in H. von Stietencron (ed.): Angst und Religion [Strach a náboženství], Düsseldorf, 1991, s. 86.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186237