a pravděpodobně by ztratili i pár lidí, kteří by museli pracovat pod novým, neurvalým šéfem. Existují jiní lidé, kteří sotva přijdou a hned jsou z nich manažeři, protože si je někdo oblíbil nebo jim dluží laskavost nebo je to jediný způsob, jak někoho talentovaného povýšit. Jak jinak by se dal vysvětlit příběh člověka, který vám teď budu vyprávět? Před mnoha lety jsem byl pozván na pracovní pohovor. Probíhalo to v jedné newyorské restauraci, kam se navzájem zvou na večeři lidé mediálního typu – kteří si navíc myslí, že jsou i lidé wallstreetského typu. Čile jsem hovořil o různých věcech, které mi docela jdou, jako je třeba vymýšlení námětů na články. „Hrozně rád se bavím o nápadech na články,“ řekl jsem právě svému protějšku, který se mnou vedl pohovor. „A vy?“ Uplynulo pár sekund. Člověk na druhé straně stolu se ani neusmál. Čekám na odpověď. Měla znít: „Ano.“ Logicky. „Ne,“ odpověděl nakonec. „Ani ne.“ No dobře, řekl jsem si. S tím dokážu žít, pokud tu práci dostanu. Aspoň myslím. Ale bylo to dost divné. Stalo se mi poprvé za mou kariéru v odvětví, jehož základem je – jak se snad všichni shodneme – kreativita, kdy mi někdo řekl, že ho vlastně nebere bavit se o nápadech. Je to jako kdybyste hráli baseball a přitom vás nebavilo chytat míčky. Přemýšlel jsem o tom o pár let později. Šéfové, alespoň
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186168
mnozí z nich, neradi mluví se svými podřízenými. Nedokážu si to vysvětlit jinak, než že mají před nimi ostych, a tak raději spíše hovoří se svými nadřízenými. Což je sama o sobě práce na plný úvazek. (Říká se tomu „výtah vzhůru“, pokud vás to zajímá.) Jeden můj kamarád měl tolik odvahy, že právě za jedním takovým člověkem přišel do kanceláře a snažil se s ním hovořit o článku, na kterém pracoval. O pár minut později si ho ten člověk pozval zpátky do kanceláře. Konverzace vyústila zhruba v tento závěr: „Opovaž se mi sem ještě někdy vlézt s nějakejma kecama o článcích!“ Přísahám na Bibli, že tenhle příběh se vážně stal. Můj přítel z toho byl kapku zmatený. Naše branže je přece celá postavená na nápadech a textech. Tím se přece zabýváme. Náš společný šéf ale preferoval samotu, komunikaci po e-mailech a konzumaci velmi drahých jídel se svými přáteli z práce.
Propadák č. 6
Podvádět své zaměstnance Po světě běhá spousta šéfů, kteří se dopouštějí pitomostí. Ale jedna z těch nejhorších je podvádět své vlastní zaměstnance. Jako třeba nepřidat někomu plat proto,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186168
aby vaše účetní uzávěrka vypadala lépe a vy jste dostali vyšší bonus. Smlouvat o každém pěťáku nákladů. Neplatit jim tolik, kolik je na trhu běžné. Výsledkem toho všeho bude to, že k vám nebudou zcela loajální a nakonec třeba odejdou. A pokud přímo neodejdou, nadělá to aspoň spoustu zlé krve. Tvrdou lekci na toto téma jsem dostal v roce 1973. Můj táta měl firmu na uklízení kin a supermarketů. (Říkáte si někdy, kdo vlastně uklízí ty hromady popcornu pod sedadly? Ty sodovkou polité podlahy? Tak to dělal on. A já.) Táta ale v roce 1973 umřel a já najednou po něm musel převzít jeho firmu, aniž bych měl ve svých dvaceti letech o čemkoliv páru. Jednou jsem zapomněl zaplatit jednomu zaměstnanci, což ale ve skutečnosti byla jeho chyba. Musíte si uvědomit, že to nebyl svět bílých límečků, na který jste asi zvyklí vy. Někteří ti lidé měli v kufru auta bouchačku. Jiní měli z rvaček po těle rozeseté jizvy od břitvy. Další byli drobní dealeři drog. Tedy alespoň jsem doufal, že jenom drobní. V každém případě si mě ten chlápek zavolal a řekl mi něco, co se dá zkrátit na: „Vím, kde bydlíš, tak ne že mě podfoukneš.“ Dobrá lekce. Oni všichni vědí, kde bydlíte. (Ano, zaplatil jsem mu.) S takovým přístupem prostě zvítězit nemůžete. Já si rozhodně neobjednávám audity ani nic takového,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186168