a pravděpodobně by ztratili i pár lidí, kteří by museli pracovat pod novým, neurvalým šéfem. Existují jiní lidé, kteří sotva přijdou a hned jsou z nich manažeři, protože si je někdo oblíbil nebo jim dluží laskavost nebo je to jediný způsob, jak někoho talentovaného povýšit. Jak jinak by se dal vysvětlit příběh člověka, který vám teď budu vyprávět? Před mnoha lety jsem byl pozván na pracovní pohovor. Probíhalo to v jedné newyorské restauraci, kam se navzájem zvou na večeři lidé mediálního typu – kteří si navíc myslí, že jsou i lidé wallstreetského typu. Čile jsem hovořil o různých věcech, které mi docela jdou, jako je třeba vymýšlení námětů na články. „Hrozně rád se bavím o nápadech na články,“ řekl jsem právě svému protějšku, který se mnou vedl pohovor. „A vy?“ Uplynulo pár sekund. Člověk na druhé straně stolu se ani neusmál. Čekám na odpověď. Měla znít: „Ano.“ Logicky. „Ne,“ odpověděl nakonec. „Ani ne.“ No dobře, řekl jsem si. S tím dokážu žít, pokud tu práci dostanu. Aspoň myslím. Ale bylo to dost divné. Stalo se mi poprvé za mou kariéru v odvětví, jehož základem je – jak se snad všichni shodneme – kreativita, kdy mi někdo řekl, že ho vlastně nebere bavit se o nápadech. Je to jako kdybyste hráli baseball a přitom vás nebavilo chytat míčky. Přemýšlel jsem o tom o pár let později. Šéfové, alespoň
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186168