Kapitola 3
se vyskytují i v preambuli k francouzské ústavě a ústavách Itálie, Rumunska a Slovenska.6 Jednalo se o doplnění čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, který zní: „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ Původní návrh volil poněkud jinou formulaci, která zněla: „Česká republika dodržuje pravidla mezinárodního práva a závazky, které pro ni z mezinárodního práva vyplývají.“ Nicméně přijatý návrh byl jednou z variant navržených v důvodové zprávě a osobně se domnívám, že přijatý text je formálně právně čistší, neboť dodržování pravidel mezinárodního práva je také nepochybně závazkem a jednalo by se tak v podstatě o opakování téhož. Konečný text taktéž více než původní vládní návrh odpovídá svému vzoru v čl. 9 Ústavy Polska (1997), který zní: „Polská republika respektuje mezinárodní právo, kterým je vázána.“7 Jak uváděla i důvodová zpráva, lze dovodit, že šlo částečně o zpřesnění čl. 1 odst. 1, který mimo jiné stanoví, že ČR je právním státem, když pod tento pojem lze podřadit nejen vázanost vnitrostátním, ale i mezinárodním právem. Zde lze ostatně odkázat i na to, že čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a v něm zakotvený pojem demokratického právního státu poskytoval i do této doby velmi široký prostor Ústavnímu soudu při interpretaci Ústavy ČR, zejména ohledně práv a principů v Ústavě ČR výslovně nezakotvených.8 Připojením druhého odstavce se tento interpretační prostor dále jednoznačně rozšířil o oblast mezinárodního práva. Mezi závazky, které vyplývají z mezinárodního práva, je třeba v prvé řadě nepochybně řadit závazky z prezidentských mezinárodních smluv. Nicméně vzhledem k dalším článkům Ústavy ČR, které se prezidentským mezinárodním smlouvám věnují výrazně podrobněji, bude čl. 1 odst. 2 pro závazky 6
7 8
MALENOVSKÝ, J. Postavení mezinárodních smluv o lidských právech v českém právu po 1. červnu 2002. Právník. 2002, roč. 141, č. 9, s. 928. Rzeczpospolita Polska przestrzega wiążącego ją prawa międzynarodowego. Viz například dovození atributů demokratického právního státu: právní jistoty v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 37/93, Pl. ÚS 16/93, zákazu retroaktivity v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/93, IV. ÚS 215/94, ochrany nabytých práv v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/94, ochrany svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti v nálezu sp. zn. IV. ÚS 276/96, principu proporcionality v nálezu sp. zn. III. ÚS 153/97.
84 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186159
Aplikace mezinárodního práva soudy České republiky a aktuální právní úprava
vyplývající z těchto mezinárodních smluv aplikován spíše výjimečně. Půjde proto spíše o další závazky ČR z mezinárodního práva, tedy zejména o mezinárodní obyčeje a obecné zásady právní, různá závazná rozhodnutí mezinárodních organizací, které nespadají pod čl. 10a Ústavy ČR atd. Pod toto ustanovení taktéž spadají mezinárodní smlouvy, které nesplňují všechny podmínky hypotézy čl. 10 Ústavy ČR. S důvodovou zprávou lze také souhlasit v tom, že toto ustanovení nemá znamenat plný vnitrostátní účinek všech mezinárodních závazků, ale spíše východisko pro činnost orgánů moci výkonné, soudní i zákonodárné. Naopak podle mne nebylo možné souhlasit se závěry P. Rychetského, učiněnými při projednávání Euronovely v Senátu, že by snad bylo možné užít toto ustanovení pro přímou implementaci rezolucí Rady bezpečnosti.9 S ohledem na principy právního státu musí být práva a povinnosti stanovována jejich subjektům jednoznačně, když z čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR rozhodně nelze dovodit, že by měl zakládat bezprostředně práva a zejména povinnosti vnitrostátním subjektům ze všech pramenů mezinárodního práva i s ohledem na přesné podmínky aplikace mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR, z nichž lze vyvodit, že právě a pouze tomuto prameni mezinárodního práva měl ústavodárce zájem propůjčit bezprostřední právní účinky ve vnitrostátním právním řádu. V oblasti orgánů aplikace práva lze z tohoto ustanovení jednoznačně dovodit povinnost interpretovat vnitrostátní práva v souladu s mezinárodními závazky ČR i tehdy, pokud se nejedná o normy, které jsou součástí vnitrostátního právního řádu. K obdobným závěrům ohledně povahy mezivládních smluv ve vnitrostátním právním řádu, jako předestírám shora, došel například i polský Nejvyšší soud, když posuzoval účinky mezivládní dohody mezi vládou Polska a Německa, k níž nebyl dáván souhlas ve formě ratifikace a tato dohoda se tedy nestala součástí polského právního řádu ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy Polska (1997). Ve svém rozsudku polský Nejvyšší soud dovodil, že čl. 9 Ústavy Polska (1997) ukládá povinnost soudům pokusit se interpretovat vnitrostátní právo tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího stupně souladu s mezinárodním právem bez ohledu na to, jestli jde mezinárodní závazky z ratifikované smlouvy nebo smlouvy neratifikované. Soud proto dovodil, že ačkoliv není možné tuto mezivládní dohodou aplikovat přímo, postačuje pro 9
Stenoporotokol z jednání ze dne 18. 10. 2001, Parlament, Senát, III. volební období (2000– 2002).
85 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186159
Kapitola 3
její uplatnění, pokud mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byl obsažen odkaz na tuto dohodu v pracovní smlouvě, byť ostatní ustanovení pracovní smlouvy by při standardní interpretaci směřovala k tomu, že ohledně mzdových nároků se mezivládní dohoda aplikovat spíše neměla. Polský Nejvyšší soud přistoupil tedy k interpretaci vnitrostátního práva tak, aby co nejvíce dodržel závazky z práva mezinárodního (consistent interpretation). Přitom je však třeba poznamenat, že v jiných případech polský Nejvyšší soud nepřipustil prostý zákonný odkaz na neratifikovanou mezinárodní smlouvu. V tomto případě se však opřel o obsah soukromoprávního aktu, který na takovou smlouvu odkazoval.10 Velmi zajímavým rozhodnutím opírajícím se o čl. 9 Ústavy Polska (1997) je také rozsudek, ve kterém polský Nejvyšší soud dovodil odpovědnost státu za škodu způsobenou jednotlivcům z toho důvodu, že stát chybně prováděl vnitrostátní opatření, která měla postiženým jednotlivcům zajistit kompenzace za ztrátu jejich majetku za řekou Vislou. K těmto kompenzacím se polský stát zavázal v mezinárodních smlouvách, které však nesplňovaly všechny podmínky pro jejich vnitrostátní aplikaci.11 To, že by k takovým konsekvencím mohl vést i čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, jsem přitom v české literatuře ani judikatuře nezaznamenal, avšak tuto úvahu považuji i v českém právním řádu za možnou, jak uvádím dále. Na druhou stranu v jiné kauze se i polské soudy odmítly zabývat nepřímými účinky neratifikované smlouvy, když se spokojily s pouhým konstatováním, že tato smlouva není součástí pramenů polského práva, ačkoliv uvedené navrhovatel nerozporoval a domáhal se přiznání účinků neratifikované smlouvy přes čl. 212 a čl. 9 Ústavy Polska (1997). Na druhou stranu v této kauze šlo navrhovateli zřejmě jen těžko vyhovět, když předmětem sporu bylo, že se domáhal uznání titulu „docent“, který mu byl udělen československým ministerstvem školství, ačkoliv v mezidobí byl titul „docent“ v polském právu zrušen. Navrhovatel se však uznání domáhal na 10
11
12
Rozsudek Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) II PK 100/05 ze dne 29. 11. 2005 podle Oxford Reports on International Law in Domestic Courts. Stanisław K v. Zakład Techniczno-Budowlany P Spółka zoo, Appeal Judgment, II PK 100/05; ILDC 388 (PL 2005), Oxford University Press, a souvisejícího komentáře I. Skomerske-Muchovwske. Rozsudek Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) č. I CK 323/02 ze dne 21. 11. 2003 dle International Law in Domestic Courts: Bug river claims. Czesław S v. State Treasury and Minister of the State Treasury, Cassation judgment, I CK 323/02; ILDC 268 (PL 2003) OSNC 2004/6/103, Oxford University Press, a souvisejícího komentáře J. Krzeminske-Vamvaka. Polská republika je demokratický právní stát provádějící principy sociální spravedlnosti (Rzeczpospolita Polska jest demokratycznym państwem prawnym, urzeczywistniającym zasady sprawiedliwości społecznej).
86 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186159